Hradní chodbou se líně válelo ticho. Blížila se půlnoc, velká ručička hodin se pomalu chystala setkat se se svou sestrou tam, kde den začíná svůj čas. Světlo posledních dohořívajících svící se mihotalo po studených kamenech. Stíny vrhané starými zaprášenými brněními poskakovaly po stěnách. Červený koberec utíkal chodbou ke schodišti, kde se vydal na svůj pád po jednotlivých stupních schodů. Všechno se zdálo poklidné.

Pak se ozval výkřik. Napůl vztek a napůl bolest se šířily chodbami. Od kamene ke kameni, ode svíce ke svíci. Odrážely se od zdí a dorazily ke každému uchu v hradu. A pak, z místnosti odkud prve přišlo to zasténání, zařinčelo sklo. Byl slyšet rachot střepů padajících k zemi.

Uprostřed místnosti stál rám na zrcadlo. Zrcadlo už tam nebylo, místo něj teď uprostřed rám spočívala ruka sevřená v pěst. Stál tam muž, bez pohybu, jenom se mírně chvěl. A z kloubů pravé ruky, která před chvíli změnila zrcadlo v hromadu střepů na podlaze, mu začala stékat rudá krev. Tmavé pramínky krve splývaly po prstech a pak se oddělovaly v kapky, které putovaly, aby se dole rozbily o střepy.

Podíval se dolů. Před chvílí rozbil zrcadlo, aby už neviděl sám sebe. Nemohl se na sebe ani podívat. Nesnášel se. Unavený starý obličej, prošedivělé vlasy, šedé oči, které dávno ztratily lesk. To zbylo z kdysi hrdého, silného, mladého muže, jehož pýcha a hrdost nedokázala dělat kompromisy.

Chtěl jistoty. Všichni chtějí jistoty. Potřebujeme mít pocit, že ve světě stále se měnícím existuje něco... někdo, kdo je stále připraven nás vyslechnout. A když je nejhůř, pohladí, obejme, řekne chlácholivá slova. Prostě pevná plošina na propadajícím se bahně. Most přes hlubinu. Pevný hrad v bouři. Byl tou plošinou. Pevné pilíře a kamenná vytrvalost poskytovala ostatním bezpečí. Častokrát se skrývalo mnoho lidí pod jeho ochrannou střechou. Ani se neviděli, ale všichni našli oporu. Našli stálici, kam mohli kdykoliv přijít a zase odejít. Beze strachu, že budou souzeni. Vždy vítání.

Ale cokoliv, co není udržováno, o co není pečována, začne dříve nebo později chátrat. Ze začátku jen drobné prasklinky, nic důležitého. Jenže jen drobná skulina se postupem věků změní v trhlinu velkou. Za několik let už jen několik lidí nacházelo jistoty. V polorozbořeném hradu už nebylo tolik místa. Snažil se opravit skuliny, a možná by se mu to podařilo, kdyby nebyl natolik hrdý a odvážil se požádat o pomoc. Ale doufal, že časem se povede zalátat díry.

Nepovedlo se. A tak jednoho dne se zřítil pilíř, který narušil stabilitu. Co víc, za nedlouho přišla emoční bouře a zřítil se i druhý. Tak moc potřeboval také nějakou jistotu, nějakou stálici. Potřeboval se opřít. Potřeboval se opravit. Hned! A tak se rozeběhl temnou chodbou, najít jediného člověka, který mohl pomoci. Seběhl dolů po schodech. Ona už tam stála. Hluboké hnědé oči ho zkoumaly. Ani jeden z nich neřekl ani slovo. Bylo ticho. Sundal si košili. Pak přiložil ruce na svou hrudní kost. Ozvalo se lupnutí. Kost i svaly i kůže se podélně rozdělily. Hrudní koš se rozestupoval. A v něm tepalo srdce. Silné, ale slábnoucí, plamenné, ale hasnoucí, odvážně, však plnící se strachem. Rytmicky se stahovalo.

Stál před ní, s rozhaleným srdcem a beze slov říkal: „Je tvé!" Usmála se... Ďábelsky a andělsky zároveň. Přijde teď ta spása? Přijde teď ten okamžik, kdy se znovu stane vyrovnaným mužem? Na chvíli se odvrátila. Začal propadat panice. Ona ho odmítne? Nechá ho tu stát s rozervanou hrudí? Po tom všem, co pro ní udělal? Po všech těch dnech, kdy se mu chodila vyplakat na rameno? Ona odejde?. Hlavou mu rotovaly podobné otázky, ale dlouho to netrvalo.

Přistoupila k němu. Její téměř bílá ruka se jemně dotkla srdečního obalu. Cítil, jak jejími prsty koluje neuvěřitelná energie. Měla moc zahojit jakoukoliv ránu. Uzdravit nemoci těla i ducha. Cítil, jak se tak síla přelévá do jeho srdce a odtud ji krev roznáší po celém těle. Věděl, že takhle za chvíli nebude už nic ze všech těch trápení, které právě teď bičovaly jeho mysl. Zavřel oči. Hladila mu srdce a on vychutnával to jedinečné blaho. Oddával se pocitu, který ho naplňoval. Jeho srdce je v těch pravých rukou. A najednou nebylo. Odtáhla se, kysele se zatvářila a odvrátil se. Rázným krokem se vydala pryč.

Brzy se ale zase otočila. A její ruka udělala rychlé gesto směrem k němu. A cosi se v ní zablýskalo. Nůž... Rychlostí blesku prolétl vzduchem a zabodl se přímo do levé komory. Bolest! Nic nechápal. Proč ho takhle zradila? Proč se rozhodla mu ublížit. Nůž byl otrávený a srdce zmítající se ve smrtelných křečích pumpovalo ten jed do všech orgánů. Otrávila ho smrtelnou nemocí. Říká se jí hořkost. Pak uronila slzu a odešla. Navždy.

Padl na kolena. Viděl, jak mu srdce hnije a obrací se v prach. Rozpadlo se a nyní měl prázdnou hruď. Usedl na zem a celé měsíce tam zůstal. Bez pohnutí, bez srdce.

Temná hala halí strach

obrací se zvolna v prach

bez srdce a bez emocí

propadá se do nemoci.

Stín a šero, svíce už dávno vyhořely a nic neosvětlovalo temné prostory hradu. Až najednou, náhle a bez předchozích náznaků se hala zaplnila slunečním jasem. A komnaty vyplnil zvuk. Lub dup, lub dup... Zvuk tepajícího srdce.

Brzy ho uslyšel a s překvapeným výrazem vzhlédl a svůj pohled upřel doprostřed místnosti, odkud přicházela záře i zvuk. Ve zlatém obalu se tam vznášelo srdce. Nové, zdravé, magické. A tepalo. Klidně a pravidelně se stahovalo. Vstal. Několika kroky k němu došel. Natáhl ruce. Cítil teplo obklopující svalovinu. Uchopil ho a jeho tělem i myslí se znova začala šířit síla, kterou kdysi dávno znal, ale dávno zapomněl. Bylo to ještě před tím, než si spletl lásku s žádostivostí. Bylo to dávno předtím, než začal žárlivě milovat a toužit. Tahle síla byla starší a v ní neznamenala láska chtíč a touhu. Vášeň se neomezovala na tělo a milovat znamenalo milovat se vším všudy. Znamenalo to respektovat a ctít. Znamenalo to naprostou svobodu a volnost pro zúčastněné strany. Znovu to cítil a k tomu se připojovala spousta nových, dosud nepoznaných pocitů. Milovat znamená mnohem víc, než dosud tušil. Milovat se dá nejen člověk, ale i situace a okamžiky. Milovat se dá nejen to příjemné, ale i to zlé, které nám pomáhá nakonec poznat, co je dobré. Milovat můžeme i svého vraha. A pocítil znovu radost. Věděl, že tohle je nová šance. Otevřel hruď a na prázdné místo vložil nové srdce. Byl opraven. Jeho hrad se najednou projasnil a znovu nabyl stabilitu. Pilíře jako netknuté znovu stály na svých místech. Z rozzářeným výrazem přišel až k rozbitému zrcadlu. Jediný pohyb ruky a střepy sami se složily do rámu. Praskliny ještě chvíli přetrvaly, ale nakonec zcela vymizely. Viděl svůj odraz v zrcadle a věděl. Dnes začíná znova. Neví, jak to dopadne, ale ví, že potom má tolik pokusů, kolik bude potřebovat. Otočil se a hlavní branou vyšel ven. Mezi lidi.