|
 |
 |
 |
 |
|
Citát |
ALBERT EINSTEIN
proslov s názvem: Moje krédo (1932)
Nejkrásnější a nejhlubší pocit jaký může člověk zažít je poznat
tajemno. To je základním principem náboženství, stejně tak jako
veškerého seriózního úsilí v umění a ve vědě. Ten, kdo tento pocit
nikdy nezakusil mi připadá pokud né mrtvý, pak přinejmenším slepý.
Znamená to pociťovat, že za vším co lze zažít je cosi, co naše mysl
není schopna zachytit a jehož krásu a subtilnost vnímáme jen nepřímo.
To je víra, v tom smyslu jsem tedy věřící, stačí mi, když mohu žasnout
nad těmito tajemstvími a pokorně se pokoušet postihnout svou myslí
pouhý obraz vznešené stavby všeho, co existuje.
|
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
|
|
|
Srdce dubu |
|
|
|
Dubový Háj -
Háj balad a povídek
|
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
Je podzim. Ze stromů k zemi padají stovky zlatých listů. Okolní les usíná a sluneční svit je den ode dne slabší. Ze severu vane chladný vítr a ve vzduchu je cítit blížící se zima. I zvěř ví, že brzy nastane krušný čas. Období hladu, kdy na denním pořádku bude nemilosrdný boj o život. Kdy potrava bude vzácná a noci dlouhé a mrazivé. A tak hledají skrýše, kam ukládají podzimní plody, aby v zimě, až bude nejhůř, přesně věděli, kam se vydat pro potravu.
Spadaným listím běží zrzavá veverka. Její drobné nožky tiše šustí listovím a chundelatý ocas vlaje na pozdrav stromům. V tlamičce nese žalud, který před chvíli sebrala pod jedním z mnoha dubů. Má docela hlad, ale v nitru ví, že v zimě bude hůř, a tak se rozhodla nesníst ho hned. Namísto toho ho přinesla na palouk uprostřed lesa. Žádné stromy zde nerostly. Rozhlédla se kolem. Tady, na průsečíku spojnic těch velkých dubů ho zahrabe a v zimě se pro něj vrátí... Za několik okamžiků už veverka upaluje pryč. Tlamičku má již prázdnou.
Za několik týdnů se z nebe začne sypat bílé stříbro. Zvolna se snáší a postupně pokrývá koruny stromů i spadané listí. Padá i na trávu, která jediná se rozhodla vzdorovat zimě. Mrazy udeří plnou silou a na kraj padne atmosféra Vánoc. Zimní slunovrat ohlašuje, že nastanou kruté časy, zároveň však dává naději, protože slunce ukončilo svou pouť na jih a zvolna se vrací na sever. Ale než se vrátí, uplyne ještě mnoho vody pod zamrzlou vrstvou ledu.
Nikdo neví, proč si veverka už nikdy nevyzvedla svůj oběd, který na podzim uložila bezpečně pod zem. Snad můžeme jen doufat, že ji nepotkalo něco zlého. Doufejme, že se nestala jednou z nespočetných obětí nízkých teplot nebo hladových dravců. Přejme si, aby jen shoda náhod a výpadek paměti způsobil, že žalud zůstal uložen pod zemí po celou zimu.
Slunce sílilo a každý den vyšlo o trochu dřív a šlo spát o trochu později. A jak tak nabíralo sílu, bílá peřina halící krajinu začala ustupovat. Plakala do horských potoků a utíkala dolu ze skal směrem k širému moři. Málo z ní zbylo v den, kdy slunce stanulo nad rovníkem. První zeleň se už nemohla dočkat a radostně z pod sněhu napřimovala, aby mohla vzdát hold slunci. Sněženky rozevíraly své květy. Také skřivani se vrátili z teplých krajin a svým zpěvem vítali jaro. Okolí se probouzelo. Byliny i keře začaly vracet mízu pupenům a ty zbytněly a vypouštěly listy. Stromy si jako obvykle dávaly na čas. Asi proto, že jsou tak obrovští a dřevnatí. Trvá jim dlouho, než rozhýbou kořeny. Anebo jsou natolik moudré, aby si uvědomovaly mráz, který může kdykoliv znovu udeřit a nové výhonky zmrazit. Nenechají se tedy zlákat prvním příslibem jara a vyčkají větších záruk.
Plynuly dny, plynuly týdny. Jaro už definitivně zakotvilo a i stromy si daly říct. A na palouku v lese, na místě, kde před nějakou dobou veverka zakopala svůj oběd, ze začalo cosi dít. Ze žaludu, ležícího v zemi, vystoupil klíček. Maličký kořínek. Začal hledat cestu zemí, aby z ní mohl čerpat obživu. Nedlouho po něm se objevil i lístek. Tomu se však nelíbilo pod zemí. Měl rád vzduch a slunce a tak si začal hledat cestu vzhůru. Na povrch. A netrvalo dlouho a zem se nadzdvihla. A z ní vystoupily dva lístky. Byly sytě žluté a za několik dní je slunce nabarvilo na zeleno. Kořínek čerpal látky ze země a slunce je v listech přeměňovalo na potravu pro další a další lístky. Lístky přibývaly. Zrodila se nová bytost. Mladý doubek. Rostl a toužil po tom, že se dotkne nebe. Vzpínal své listy ke slunci, ale věděl, že jeho síla přichází i ze země. Proto byl vděčný a druhá část jeho těla se stále pevněji se zemí spojovala.
Do kraje znovu přišel podzim. Mladý dub ho ještě nikdy nezažil. Cítil, jak vzduch chladne, což nesvědčí jeho listům, ale nevěděl co s tím. Naštěstí, tak jako každá živá bytost, i duby mají vnitřní hlas a ten mu pošeptal: „Shoď listy, stáhni mízu do kořene pod zem, jen tak nezmrzneš a z jara se zase zazelenáš!" A tak poslechl. Stáhl mízu. Barvivo v listech zežloutlo listí seschlo a opadalo. Doubek si všiml, že starší kolegové v lese listí stále (ač seschlé) mají. Jak to?! „Hlupáčku," smáli se mu, „ty jsi přece letní. My zimní si listí necháváme až do jara." Nechápal to, ale neprotestoval. Navíc byl tak unavený. Tak ospalý. Usnul. Tvrdým spánkem. Probudilo ho až jarní slunce. A mládí už bývá nadšené a zbrklé a tak i přes rady starších, aby vyčkal s vyražením nových listů, až nebudou hrozit mrazy návratem, rozvinul se v zeleň. A zima se skučivým smíchem znovu udeřila. Voda v listech se po chvílích vzdoru změnila v led a zničila je. Zkřehly a polámaly se a ty co se nepolámaly stejně uhynuly. Byla to těžká rána. A když pak jaro zvítězilo, měl doubek na mále. Z posledních sil vytvořil nové listy. Ten rok nevyrostl ani o kousek.
Příští rok byl obezřetnější. Ne tolik, jak by měl, ale měl alespoň štěstí, protože bylo teplo. Jednoho letního rána se u něj zastavila laň. Krásné stvoření. Tak tmavé a jiskrné oči! A ta srst. Elegance a plachost se snoubila v toto dokonalé stvoření. Nechal se unášet nádherou. Laň se pak sklonila a uhryzla mu list. Bolest! Nechápal, proč ho mučí bolestí. Co jí udělal. Ukousla další. Můj bože... vždyť ho zabije! A laň, tak vznešená a s očima plnýma nádherných hvězd, hlubokýma a snad stále smutnýma, chystala se okousnout již nejen list. Mladý stromek byl lákavou potravou. Zablyštěly bělostné zuby a hrozivý skus již svíral kmínek, který však ani kmínkem zatím nestihl se stát. V ten samý okamžik se ozvala rána. Výstřel. Stisk polevil. Oči laně zmatněly a proměnily se ve sklo. Nohy se jí podlomily a ona se v celé své majestátnosti zřítila k zemi. Krev vytékala z rány na boku a stékala trávou. Po několika krocích se tekoucí pramínek červené krve zanořoval do země. Žíznivě ho vpíjela. Trocha se dostala doubku až ke kořenům. Otřásal se odporem. Nebo se možná chvěl ještě strachy. Kdyby rána nepadla, už by tady nestál. A zatímco mu to docházelo, zatímco přemýšlel, dva muži v zeleném se sklonili k lani, prohodili pár slov a pak jí vzali za nohy a odtáhli jí do neznáma. Tam za hranice palouku, kam doubek neviděl. Jinam.
Roky plynuly. Z výhonku se zvolna stával stromek. Už byl vysoký, jako člověk. Ostatní duby však stále byly proti němu obři. Na podzim se na palouk zatoulal mladík. Doubek neuměl počítat v čase lidí, ale poznal, že je někde na hranici toho, čemu lidé říkají „dítě". Ještě však nedorostl tam, kde to lidé začnou nazývat „dospělý". Mladík si sedl hned vedle malého stromku. Ve tváři měl smutný výraz. Pohlédl na rostlinu a řekl: „Mám?" Náhle se zdvihl vítr a rozhoupal listy a větve v houpavé: „Ano!" Mladý muž se usmál zdvihl se a odběhl. Druhý den se vrátil. Nebyl ale sám. Ruku v ruce s ním přišla i dívka, snad o něco málo mladší, s pohledem anděla. Oba pohladili lístky a řekli: „Jsi náš nejlepší přítel!"
Chodili za ním každý týden. I v zimě. Vždy mu povídali, co nového ve světě. A tak se doubek dověděl o širých krajích a o lidech a jejich zvycích. Sdílel s nimi štěstí i časy nepohody. A po nocích vedl dlouhé diskuse se svými staršími bratry, kteří ho konečně začali brát na vědomí. Ten nejstarší mu jednou řekl: „Už jsi přežil mnoho zim a tvůj kmen už žádné zvíře nepřekousne. Sílíš, můj bratře a tvá moudrost se každým rokem prohlubuje." A ostatní duby mu zpívaly uvítací píseň. Pro člověka by to bylo jen šustění listí, ale každý strom věděl, že někde právě dospívá doubek v dub. Každý strom si byl vědom toho, že příští rok se poprvé obalí květem a dá vzniknout mnoha novým zárodkům.
A skutečně, když přišlo jaro, pocítil, že na jeho větévkách vzniká něco zcela nového, co ještě nikdy předtím nezažil. Ještě dříve, než se rozvinuly listy, vyrostly kvítky. Ne tak zdobné a bohaté jako květy ovocnanů, o kterých už slyšel tolik nádherných pověstí, ale přesto květy. Vítr foukal a přinášel nový a zvláštní pocit. Pyl z jeho květů odlétal do dálky, zatímco byl jeho bratrů přilétal až k němu. Cítil rozkoš. Jedinečný okamžik splynutí. Posvátný žlutý prach se mísil a všechny spojoval. Uvědomoval si jednotu. Buňky vzniklé v tělech jiných stromů nyní vstupovaly do jeho těla a spojovaly se s jeho vlastními. K završení tohoto pocitu blaha si uvědomoval, že na jeho větvích nyní vzniká nový život. Každá splynuvší buňka byla trochu jiná, než jakákoliv ostatní a proto bytost, která by z ní mohla vzejít, byla naprostý originál. Jedinečný a neopakovatelný. A mladý strom to naplnilo blahem. Hlubokým vnitřním pocitem sebeuspokojení, kdy mu došlo, že nyní vrací svůj dluh. Tak jako on kdysi vzešel ze semena, tak i jeho synové povstanou v celé své majestátnosti.
Velice ho zarmoutilo, když přilétli ptáci a uzobávali ještě nezralé žaludy. Truchlil. Bral to jako vraždu. Tehdy k němu opět promluvil stařešina: „Tak to má být, bratře. Naše žaludy jsou potrava pro ptáky. Proto jich máme tolik. Však na zemi ani není tolik místa pro takové obrovské množství dubů. Nepatrné množství těch žaludů však vypadne ze zobáku nebo si je zapomětlivá veverka uschová na zimu do země a z těch vzejde nový život. Však i ty jsi měl být jen a jen potrava!" A dubu to došlo. A jeho duše se rozzářila, protože pochopil, že je důležité, aby ptáci přilétali a odlétali a odnášeli s sebou nové bytí, byť jeho šance na úspěch je mizivá.
A tak se stalo, že nakonec několik žaludů přeci jen uzrálo. Začali padat na zem. V podvečer na konci října jeden z nich zdvihla ruka ženy. Zralé ženy. Měla veliké bříško. „Přišla jsem tě pozdravit můj příteli. A koukám, že budeš mít děti. My také!" Pohladila si břicho a pak se usmála. Objala kmen a odešla. A stařešina zase promluvil: „Lidé se rodí živí. Semínko vyklíčí ještě v břiše matky. Jejich kmínek roste a teprve když už je schopen přežít, vystoupí ven."
A pak přišel spánek.
Na jaře přišli manželé ukázat dar, co jim byl dán. Pyšný otec předstoupil před dub a v rukou držel novorozeně. Přiklonil se ke kmeni a zašeptal: „Můj syn!" Z horní větvičky se pak uvolnil lístek. Padal pomalu, jako by nic nevážil. Svou vzdušnou pouť dokončil na čele maličkého skřítka, který jednou bude tak velký, jako jeho otec. „Budeme se ti chodit ukazovat, jak poroste." Odešli.
Příští týden nepřišli. Ani měsíc. A neukázali se ani když luna třináctkrát oběhla zemi. Ba ani když Země padesátkrát obkroužila slunce. Neukázali se.
Na palouku v lese... snad by bylo lépe říct: uprostřed háje mladých doubků, stál dospělý dub. Nebyl tak mohutný jako staré duby, ale byl již dospělý. Dorostl plné výšky a nyní bude jen jeho kmen nabírat na šíři. A ti mladí, to všechno jsou jeho synové. A mezi nimi se prodíral muž. Stáří mu shrbilo ramena a tvář zvrásnily vrásky. Muž přistoupil k dubu a vzhlédl do jeho koruny. Chvějícím se hlasem začal: „Můj nejlepší příteli! Tak dlouho jsem tě neviděl!" A strom ho poznal. A věděl, že je na konci života. Už mu nezbývalo mnoho síly. Přesto přišel. A mluvil: „Moc se omlouvám, že jsem dlouho nepřišel... ale... po té tragédii..." Mluvil a vyprávěl, po tváři se valily slzy a on plakal. Ač bolest byla dávná, přesto stále dost silná. Dub tomu nerozuměl. Nevěděl, co znamená vrah a nůž. Věděl, že mají lidé srdce, ale nechápal, jak zabodnutý nůž může to srdce ohrozit. Ani slova jako uškrtit a zardousit mu nebyla moc jasná. Co ale pochopil... Ten muž přišel o ženu a o dítě. A bylo to kvůli jinému muži. Cítil jeho bolest. A z kmene naproti očím starce začala vytékat míza. Listy se smutně rozševelily, jako by říkaly: „Od teď tady poteče věčná slza zármutku na důkaz, že sdílím tvou bolest!" Stařec ho objal a pak odešel. Dub už ho nikdy nespatřil. Celé stovky let se nesetkal s žádným člověkem. Přes půl tisíciletí strávil se svými bratry a syny, kteří se nyní změnili též ve starce. A duby, kteří za jeho mládí byli stařešinové, již dávno zemřeli a jejich dřevo rozložily houby a minerály vrátily zemi.
Pak přišli muži. V rukou divné nástroje. Zabíjeli stromy. Denně jich padly desítky. Dub propadal beznaději. I jeho synové padli. Bratři byli mrtví. Zůstal sám. Nevěděl proč, ale on zůstal. Čas plyne jako podíl života, který prožil a tak pro něj nyní nebyl rok ani tím, co předtím den. A během okamžiku se lesní půda změnila ve zvláštní šedou zem, tvrdou jako skálu. Nechali mu jen malý kruh zeminy a osekaly mu kořeny. Kolem dokola vyrostly zvláštní krabice. Snad domy, pokud si dobře pamatovat z vyprávění. Před něj zapíchli zelenou ceduli „památný strom" a denně ho chodily objímat haldy lidí. Drancovali energii, která mu na stará kolena přeci jen začala ubývat. Párkrát v něm dokonce nějaká dobrá duše zažehla oheň. K věčné slze zármutku, která už stovky let tekla z kmenu, se záhy přidávaly další a další. Přes ten zvláštní šedý kámen se nemohla ke kořenům dostat vláha a tak dub trpěl žízní. Desítky let se nemohl pořádně napít.
Zeslábl a onemocněl. Listy svraskaly a každý rok jich bylo míň. Potom přišel ten nicotný človíček. Pohlédl na něj a řekl: „Nemocný!" Za měsíc přišli jiní lidé se zubatým nástrojem. Bolest, kterou dub cítil, když ho podtínali, se nedá popsat. Byla obrovská. Míza tekla proudem a listy se chvěly. Vybavilo se mu, jak byl maličký, jak ho překvapilo jaro, jak se bál srny a jak potkal lidi. Jak se s nimi spřátelil. Vybavoval si i okamžiky jednoty s ostatními, když mu vykvetly první květy. A štěstím, když mu lidé řekli, že též budou mít malé. Vzpomínal na oči dítěte i starce, který mu po letech vyprávěl tragický příběh... Vše se vracelo. A najednou tma. Kmen se s mohutným zapraskáním svalil na zem. Zubaté vrčící nástroje ukusovaly větev po větvi. Odborník neuznal dřevo za vhodné a tak ho nakonec strávily plameny. A ten, co se staral o oheň, šel poté odklidit popel. V něm nalezl neshořelou část. Asi suk, nebo jinou obzvlášť pevnou část dřeva. Prostě nehořela. Přinesl ji domů a položil na polici. A z police ji zdvihl jeho malý syn a vzal si ji do lesa. A tam působením osudu vypadl ten kousek z kapsy. A tak teď dlí uprostřed. Srdce dubu.
|
|
|
|
|
|
|
|
V dubovém Háji 
