Utíkal po schodech, které stoupaly vzhůru nekonečným tunelem. Na krátký okamžik se otočil, aby naposled zřel svět, z nějž právě utíkal. Svět plný nenávisti a zloby. Sobectví a smutku. Svět, kde peníze vládnou a láska je jen tichý sen snílků, který se neprobere k životu. A přátelství na tom světě je tak prchavé a nestálé. Jen co se nevidí, přátelství se rozplyne jak sněhová vločka v dlani. Unikne jako písek mezi prsty. Jeho oči se na chvíli semknuly v bolestné vzpomínce.. Ne, nestojí o tenhle svět. Poslední pohled a vydal se vzhůru po schodech.
Nevěděl, jak dlouho stoupal vstříc nekonečnu, ale pod tíhou únavy nemohl dál. Vyčerpaně se plazil vzhůru. S každým dalším schodem bylo jeho tělo těžší. Za několik okamžiků se zhroutil a zůstal ležet. Bez pohybu. Usnul tvrdým spánkem. Spánkem, jenž by nikdo nerozlišil od smrti.
Nebylo jasné, jak dlouho byl v bezvědomí. Otevřel oči a po chvíli zjistil, že už neleží na schodech v tunelu. Vlastně neležel nikde... Všude kolem něj byl podivný prostor. Prázdný, nijaký, ale přesto prostor. A nevěděl, kde je nahoře, kde dole, vlevo a vpravo. Ani jestli je světlo, nebo tma. A nešlo poznat, jestli leží na zemi, nebo jen volně poletuje. Prázdno ho obklopovalo. Uprostřed této prázdnoty propadl zoufalství. Nicotou se rozléhal pláč. Pláč zbědovalého, hladového a nešťastného uprchlíka, který opustil svět nenávisti v naději, že najde lepší. A místo toho se propadl do nekonečna, kde již navždy bude uvězněn...
Kdoví, kolik tam strávil času... Ale nejspíš to bylo jedno, protože čas tam, jak se zdálo, vůbec neplynul. Posledních pár dní jen nehybně ležel na zádech, oči do široka otevřené a přemýšlel. Dnes začal snít... Začal snít, jaké by to bylo, kdyby ta prázdnota nebyla prázdnotou, ale kdyby měla podlahu, strop a čtyři jasně ohraničené stěny. A pak spadl. Asi tak z výšky jednoho metru dopadl na zem. Na tváři překvapení a značné vyvedení z míry. Také rozčarování, protože každá změna je na místě jako je toto dobrá. Zjistil, že je na podlaze místnosti. Místnost má také strop a čtyři stěny barvy... nemohl určit barvu! Co kdyby byla bílá? Přímo před očima se to neurčito začalo měnit. Barva zvolna přecházela, až nakonec seděl v úplně bílé místnosti. Nemohl uvěřit... že by snad... to není možně!
Představil si na podlaze koberec... takový modrý, s kostkovaným vzorem. Na bílobílé podlaze nejprve zahlédl linie vzoru. Z plochy podobné plastovému povrchu pak začaly růst vlasy koberce, až nakonec utvořily přesně ten koberec, který se mu před chvílí vytvořil v představách! Zdvihl oči. Stačila trocha fantazie a ze stropu se vysunula zlatá tyč. Rostla a rozvětvila se do šesti ramen. Ramena se pak otočila v květnatém oblouku zpět nahoru a vykvetla rozsvícenými žárovkami. Pak už to šlo rychle. Zeď se rozestoupila a ve vzniklé díře se usadil krb. Na třech polínkách krátce nato vzplál oheň. Z koberce se vysunul kvádr. Zprvu měl stejný povrch jako koberec a základnu asi jeden krát jeden metr. Dva metry na výšku. Pak jako byste jej začali vyfukovat, se začal svrašťovat do tvaru velkého houpacího křesla. Stálo tam, houpací křeslo s kobercovým povrchem. Ale jen nakrátko, protože za pár chvil se vlasy koberce položily, protáhly a zvolna se změnili v letokruhy dřeva, z kterého mělo být křeslo vyrobeno.
Pokojík to byl útulný... Modrý koberec, zlatý lustr, krb, houpací křeslo... Co jen chybělo? Proč se mu zdála být místnost tak divná. Pak mu to došlo. A v tom okamžiku se ve zdi naproti objevila svislá rýha. Asi tak půl metru nad zemí a sahala až skoro ke stropu. Pak se rozestoupila a ohradila rámem. Nakonec středem spadla lišta, ta se znovu rozdělila a uprostřed se zablýskala zlatá klička. Mezi rámem se rozprostřelo vyleštěné sklo. Skrze sklo mohl vidět ven. A venku... prázdnota! To, co před chvílí vyplňovalo celý jeho svět, teď zlověstně číhalo venku. Však během několika chvil se všemi směry rozběhla vyprahlá země. Ta se pak začala zelenat, jak na jejím povrchu rašila tráva. Květiny rozprostíraly své květy vstříc... málem by zapomněl! A tak nad zemí se zatřpytily hvězdy. Jen krátce, protože pak vyšlo slunce a zalilo nebe modří a trávu zlatem.
Na mnoha místech v nekonečné zemi z trávy vyrašily stromy. Během několika sekund jich byly tisíce a úžasným tempem rostly před očima. Rozepjaly své mohutné koruny. V dálce se rovná zem zdvihla a utvořila vysoké pohoří, jehož vrcholky zakrátko posypal sníh. Jako by nějaká neviditelné ruka pocukrovala obrovský koláč. V horách pak vytryskly prameny. Jednotlivé pramínky se na skalách hledaly, potkávaly a pokračovaly spolu. Vznikly řeky a řeky utvořily jezera a pak pokračovaly dál. Do moře.
Na tváři stvořitele se zjevil úsměv. Pocítil neodkladnou touhu rozběhnout se po pláni. Přišel ke stěně a šáhl. Pod jeho rukou ze zdi vystoupla klika. Vzal za ní a otevřel obdélník, který se těsně před tím vydělil od ostatní hmoty. Vykročil a nadechl vzduch... vzduch... a za krátko už vanul lehký letní vánek a přinášel jeho smyslům vůni přírody. Otočil se, aby si prohlédl dům. Zděšeně zjistil, že vypadá nijak. Viděl prázdno... prázdno s dveřmi, kterými vyšel. A tak jeho dům nabyl tvaru. Ze země vyjely zdi, na které z nebe přistála střecha. Před vchodem se rozvinula předložka a pod okny vyrostl a vykvetl šípkový keř. Nakonec komín a dým, co stoupal z krbu.
Vydal se krajinou, procházel se pod stromy. Z dutin stromů vyletovali ptáci. Někteří dosedali na zem a měnili se v srny, lvy, jeleny, divočáky... zkrátka veškerou zvěř, kterou si jen dokázal vybavit. Lehl si pod jeden z mohutných buků, jeho listy i koruna se okamžitě změnily, jak z něj udělal dub. Tam spočinul a nechal představy a myšlenky plynout. A každá jeho představa se okamžitě odrazila v jeho světě.
A dny běžely. S každým dnem přibylo něco nového, něco krásného. A jemu začalo být smutno... Stýskalo se mu po ostatních lidech. Měl rád, když se vydal do společnosti a hovořil s ostatními. A tak se stalo, že nedaleko jeho chaloupky, uprostřed lesa vyrostla malá vesnička. Z několika laní potulujících se kolem se staly ženy a z jelenů muži. A začali žít svůj život, jako by tam žili od nepaměti. Nevložil do jejich srdcí ani střípek zla, takže když se za nimi vypravil, s radostí ho přijali a chovali se velmi pohostinně. On jim naslouchal. Nikterak se netrápili. Žili šťastně. Zůstal u nich mnoho měsíců.
Poté se vrátil do svého domu. Ačkoliv tam dlouho nebyl, přesto oheň nevyhasl. Vše bylo přesně tak, jak učinil. Ale co když to tak nebude věčně? Na jeho mysl padl stín strachu... Co když se stěny rozboří? Před očima se mu promítl obraz zničeného domu. Co když? V ten okamžik, co mu myslí proletěla zlá myšlenka, v ten samý okamžik se ve zdi domu objevila mohutná trhlina. Jako mor se rozbíhala všemi směry. A během několika chvil byl celý dům v ruinách. To ne! Co když se to samé stane i mému světu? A země se začala třást, jak se v ní od hor objevovali trhliny.
Bylo tak snadné tomu zabránit, jenže jeho mysl byla černá obavami. Strach mu zabraňoval představit si cokoliv pěkného. Dnes všechno viděl černě, a tak to taky bylo. A stromy vzplály plamenem a krajinou se šířila zkáza. Ptáci se snažili zachránit ve výšce, ale tam je smetla bouře. Zvěř prchala, ale smrt ji nakonec dostihla všude. A v té malé vesničce uprostřed lesa vypukla panika. Ženy křičely bolestí a muži zírali na tu zkázu se smrtelným strachem. Vichřice vylamovala ze země hořící stromy a ty svou vahou usmrcovaly lidi a zvěř. Za chvílí bylo všude peklo.
Jeden z lidí z vesnice uprchl. Došel k místu, které, jak se zdálo, nikdy neproběhlo myslí stvořitele, protože tam byla díra do prostoru. Nicota. Kdyby aspoň schody, pomyslel si. A byly tam. Viděl v tom záchranu z pekla, a tak se po nich vydal. Zvláštním tunelem, co vypadal nekonečně. Udělal pár kroků a naposledy se otočil zpět. A zřel svět zkázy, kde oheň tráví, co může a vichr odnáší chýše. Semkl víčka v bolestivé vzpomínce. Pak se rozeběhl tunelem.
A nikdo neví, jak dlouho šel,ale časem podlehl únavě a vyčerpaně zůstal ležet. A když se probral, zjistil, že už není v tunelu. Celý prostor byl vyplněn ničím...