|
Byla noc. Mrzlo a já se vracel odněkud, už ani nevím odkud. Jen vím, že jsem měl vcelku příjemný pocit v srdci. Ani jsem nevnímal okolní mráz, protože jsem se toulal v myšlenkách kdesi po zapovězených světech. Procházel jsem městem, už jsem se docela těšil domů. Byl jsem po náročném dni unavený a ospalý. Objevila se vločka. Z ničeho nic se snesla z oblohy a neslyšně s lehkostí vločkám vlastní mi přistála tváři. Jen co dosedla, jen co se dotkla mé kůže, přeměnila se v slzu a s tichostí ze vytratila. Vypařila se zpět do nebe, odkud přišla. Ale to už padaly z nebe stovky, ba tisíce bělostných vloček. První zimní sněžení. V takových chvílích si vždy představuji, že to nejsou vločky, ale andělé přicházející z království nad námi, aby očistili naše duše. Zvolna dosedali všude kolem. Na chodníky, na auta, na značky a i na mé oblečení. Zaplétali se do mých vlasů. Stál jsem uprostřed noční ulice. Sám. Zdvihl jsem oči a pohlédl do oblak, vstříc přicházejícím andělům. Když jsem opět pohlédl před sebe a chystal se udělat krok, úlekem jsem sebou trhnul. Já myslel, že jsem v ulici sám, protože slušní lidé tou dobou už dávno spí. Nebyl jsem sám. Stál přede mnou. Stál tam, oděn lehce na takový mráz a celý se třásl. Tma a sníh mi bránili vidět mu do tváře. Jediné, co jsem rozpoznal byly zcuchané vlasy, které mu padaly do očí, které nejspíš upíral k zemi. Oblečen byl do nějakých bílých cárů, stěží ho mohly chránit před chladem. Zaplavil mě strach. Chce mé oblečení, napadlo mě. Je to bezdomovec a chce mě oloupit. Jenže jako by četl mou mysl. Zdvihl hlavu a já ucítil jeho pohled, jak mi hledí až do nejtemnějších koutů duše. Nechci tě okrást, napadlo mě... Proč mě to napadlo? Mluvil on? Ne, to určitě ne, poznám přeci řeč od myšlenky. Stál jsem a nehýbal se, k smrti vyděšený. Nechci ti ublížit... další myšlenka. Pak opět sklopil hlavu, otočil se a vydal se směrem pryč. Chvíli jsem jako přikovaný stál a pozoroval, jak mizí za rohem. Pokryv ze sněhových vloček během těchto několika okamžiků značně zintenzívněl. Teplota ještě víc poklesla a já si uvědomil, že se už taky chvěji zimou. Čas jít domů. Došel jsem domů, dal si teplou koupel a pomalu zapomínal na to zvláštní setkání. Vyčistil jsem si zuby a chystal se jít spát. Vždy se ještě kouknu z okna, než ulehnu. Obvykle vidím jen mez naproti oknu a koleje nad mezí. Dnes byl ale obraz trochu jiný. Mez i koleje tam byly, změněny v bílou pláň sněhem. Ale pod mezí poblíž cesty ležela postava. Nehybně. Rychle jsem na sebe hodil bundu, vklouzl do bot a upaloval tím směrem. Ještě dýchal. Kůži měl promrzle bílou, vlasy mu halily obličej. A já si vzpomněl, že je to on. Ten co jsem ho potkal na ulici necelou hodinu předtím. Položil jsem ruku na rameno. Chtěl jsem s ním zatřást, abych ho probral. Jenže nemusel jsem s ním lomcovat. Hned jak jsem na něj sáhnul, ozvalo se bolestivé zasyknutí. Otevřel oči a otočil hlavu ke mně. Byly to zvláštní oči. Hluboké a upřímné. Neviděl jsem barvu, na to byla moc tma, ale na okamžik jsem měl dojem, že se v nich zrcadlí vesmír. „Pusť!" zasyčel bolestně. Došlo mi, že mluví o mé ruce, která spočívala na jeho rameni. Rychle jsem jí sundal. Ihned se mu ulevilo. Nechápal jsem to. Nejspíš má něco s ramenem. „Zavolám Vám pomoc, jestli chcete," nabídl jsem, „takhle tady zmrznete!" Pomalu se postavil na nohy. Byl vyšší než já. O dost. Musel mít přes dva metry. Znervózněl jsem, protože najednou jsem to byl já, kdo vypadal bezbranně. Ještě před chvílí jsem měl očividně navrch, ale během chvíle vše bylo jinak. „A kdo myslíš, že by mi mohl pomoci?" zeptal se přímo. Nevypadal zraněně, nevypadal opile, vlastně po pravdě řečeno, vypadal nyní naprosto zdravě. Vznešeně a důstojně, jako málokdo z lidí. Přednesl svou otázku a já věděl, že neznám odpověď. Mohl bych zkusit navrhnou lékaře, psychologa, léčitele, armádu spásy. Cokoliv. Ještě před několika minutami bych si myslel, že to je pomoc. Ta pravá pomoc. Jenže teď jako by se všechny mé iluze rozplynuly. Já nevěděl, jak mu pomoct. Stál jsem před ním. Vyběhl jsem ven připraven zavolat pomoc, nebo jí sám poskytnout. A najednou tu stojíme a on se zeptá na tu nejjednodušší otázku. Kdo si myslíš, že by mi mohl pomoci? A já si s hrůzou uvědomil, že nedokážu odpovědět. Zase jako by mi četl duši. „Nabízíš pomoc a ani nevíš, co mi schází. Jsem studený, zmrzlý na kost. Ze zkušenosti víš, že to bývá problém... Tvá pomoc se staví na tomto poznání. Chceš odstranit mé strádání tím, že se pokusíš odstranit věc, kvůli které by jsi na mém místě sám strádal. Na první pohled samozřejmá věc se však hroutí v okamžiku, kdy poznáš skutečnost." Pak se usmál a prošel kolem mě. Otočil jsem se za ním. Odcházel mezi sněhovými vločkami a já si všiml, že na něm netají, jako na mé kůži. Dosednou a leží. Jejich struktura není porušena horkem jeho kůže. Musí mu být zima! „Pojďte na chvíli ke mně," zavolal jsem za ním, „uvařím vám čaj a na chvíli se ohřejete! Dám vám něco k jídlu a popovídáme si." V duchu jsem doufal, že tohle je pomoc, kterou potřebuje. Jen tak si popovídat. Doufal jsem, že to přijme. Jednak proto, že nemám rád, když někdo odchází a potřebuje pomoct a já mu jí neposkytl, a jednak jsem doufal, že se tak brzo dostanu do tepla, protože jsem nebyl příliš dobře oblečen. V duchu jsem se však utěšoval tím, že on je na tom hůř. Zastavil se zdvihl hlavu k obloze, pak se obrátil a řekl: „Dobrá, když jinak nedáš, na chvíli se u tebe ohřeju." A tak jsme šli. Když vešel do vyhřáté místnosti, vypadal sklesle. Říkal jsem si, že je to tím neznámým prostředím. Usadil se hned k oknu a otevřel ho. Prý aby tu nebylo dusno. Prohlásil jsem, že takhle tu zase bude zima a okno přibouchl. Uvařil jsem mu teplý čaj. „Nechám si ho chvíli vystydnout, děkuju!" „Nesmysl, potřebujete se ohřát, tak šup tam s tím, dokud je ještě teplý." Poslechl a vypil čaj vcelku rychle. Pak chvíli seděl se zavřenýma očima a tvářil se dost utrápeně. Znám ten pocit, když máte zmrzlé celé tělo a přijdete do tepla. Rozmrzání až bolí. Za chvíli se mu očividně ulevilo. Měl jsem sám ze sebe dobrý pocit. Povídali jsme až do svítání. Povídal jsem mu o sobě a on mi taky řekl něco o své osobě. Informací však o sobě moc neprozradil. Ale mě bylo fajn, protože přesně tohle potřeboval. Potřeboval si s někým promluvit. Ráno se zvedl a řekl, že už musí jít. Chtěl jsem vědět kam, ale řekl mi, že mi to nepoví, ale že se nemám bát. Bude mu dobře. Nakonec se mezi dveřmi otočil, usmál se a řekl: „Byla to dobrá noc, pomohla!" Otočil se a odešel. A já měl skvělou náladu ještě několik dní. Pomohl jsem úplně cizímu člověku. Udělalo to ze mně lepšího člověka. Nejen na těch pár dní... Odešel od „přítele", který ho tu noc „zachránil" před mrazem. Hned jak vyšel z domu, bylo mu lépe. Teplo mu nedělalo dobře. Miloval zimu, protože tehdy mohl opouštět svou ledovou realitu a přicházet na zem užívat si vloček. Byl z toho vždycky tak nadchnutý, že se celý třásl radostí. Teplota vyšší než jarní ranní vzduch mu působila fyzickou bolest. Proto syčel bolestí, kdykoliv se ho dotkl člověk a proto se toho většinou snažil vyvarovat. Snad nejhorší zážitek dnešní noci byl však ten čaj. Musel ho do sebe nalít teplý. Trvalo značnou chvíli, než bolest přestala být tak krutá, že mohl zase mluvit. Mluvit. Jeho rasa nemluvila. Mluvili myšlenkami. Pokud byli donuceni používat slova, cítili je v hrdle jako by z nich vycházely žiletky. Vůbec vlastně ani nepotřeboval mluvit. Mezi svými vše vyjadřovali celou svou bytostí a komunikace probíhala úplně jinak, než si lidé dokážou představit. Ale ten človíček pochyboval sám o sobě. On potřeboval „pomoci". A ta noc človíčkovi pomohla... Za to utrpení to stálo.
|
V dubovém Háji 
