Měl tak smutné oči. Smířené, ale přesto smutné. Při pohledu do smaragdových hlubin cítím vesmír, nekonečnost a jednotu. Ale stejně tak nekonečnou a jednotnou bolest. Radost i žal. Odvahu i strach. Chtěl jsem se ho zeptat, proč tolik bolesti, ale dřív, než jsem se stačil nadechnout, abych pronesl slovo, zákrov řas a víčka přikryl studnice věčnosti. Odvrátil hlavu. Poodešel kus dál k oknu a znovu otevřel oči. Pohled upřený do daleka. Vždycky, když se díval tímto způsobem, vypadalo to spíš jako by se díval časem, nikoliv prostorem. Prostor jakoby pro něj nehrál podstatnou roli. Došlo mi, že nechce mluvit. Nechal jsem ho tedy být. Odešel jsem vyřizovat vlastní záležitosti a umožnil mu spočinout v samotě, což bylo podle všeho jeho současné největší přání.

Když jsem se za pár hodin vrátil, okno bylo otevřené, záclona se pohupovala v průvanu a on nikde. Prohledl jsem celý dům, a pak jsem pochopil, že odešel. Tušil jsem to od prvního okamžiku, ale v srdci jsem doufal, že si to rozmyslel. To volání dálek v jeho srdci stále sílilo. Chtěl cestovat, vždy toužil probádat nepoznané. A tak nyní šel. Nevěděl jsem kam, jen jsem věděl, že se už nevrátí. Jsou místa, ze kterých se člověk prostě nevrací. Možná ani nechce, anebo už to ani nejde.

Vzpomínal jsem na své rozhovory s ním. Tolik mi toho dal. Sedávali jsme pod otevřeným oknem, vítr nám cuchal vlasy a my snili o budoucnosti. Občas se jeho výraz změnil. Oči zeskelněly a hlas mu potemněl. Mluvil. Mluvil o strachu a bolesti, o překážkách a strasti. Hovořil o lidské zlobě, o nepochopení a zármutku. O sobectví. Nekonečném lidském sobectví. Asi někde v těchto pocitech se tehdy zrodila ta myšlenka odejít pryč. Někam jinam. Vymanit se z vlivu a neplout s proudem. Naplnit sebe a realizovat své sny. Říkával: „Proudy času jsou rychlé a nemůžeme vzdorovat, ale mimo ně... mimo ně je absolutno a každý najde co hledá, stačí jen vzepřít se sám sobě a vyskočit z času do mimoprostoru..." Nikdy jsem nechápal, o čem mluví. Ale bylo zajímavé naslouchat. Naslouchat těm slovům. Zněla jako by přicházela z jiného světa.

Jindy jako by se proměnil a dokázal vychutnávat každý okamžik svého života. Když přiběhl domů, energie z něj proudila takovou obrovskou intenzitou, že každý, kdo se vedle něj ocitl, ožíval a rozkvétal. Uměl být šťastný a radovat se. V těch dnech se otevíral celému okolí. Rozdával se a miloval všechny. Vždycky se ale našel někdo, kdo mu dal ránu. Zranil ho, jak nejvíc to šlo. Zranil ho skrze lásku. Nikdy to na sobě nedal znát, ale já to vždycky poznal. Jednou, když jsem šel v noci po chodbě, slyšel jsem z jeho pokoje tichý pláč. Neslyšitelný pláč, ale já přesto věděl, že pláče. A celý dům to věděl. Dveře, jindy skřípající, v těch chvílích smutku nevydaly ani hlásku, záclony a závěsy neudělaly ani pohyb navíc. A vzduch v domě stál a těžknul, i když všechna okna byla otevřená.

Jeden takový večer jsem procházel pokojem a můj zrak spočinul na zavřeném okně. Zaplavil mě zvláštní pocit. Najednou jako bych opustil své tělo, okno se otevřelo a já prošel oknem ven. Nespadl jsem ale, pokračoval jsem dál a vzhůru. Nakonec jsem se rozplynul vysoko, vysoko nad městem. Poté mi došlo, že je to jen „sen", zvláštní vidina. Nedokážu vám ten pocit vysvětlit, ale zůstal jsem tam u okna ještě chvíli stát a snil.

„Cítíš volání dálek?" ozval se za mnou. Vylekaně jsem sebou trhnul. Vůbec jsem ho tam nečekal. Stál tam, v očích opět ten hluboký hloubavý výraz a pod okem usychající stopa slz, které nedávno prošly. Nečekal na mou odpověď. Protáhl se kolem mě a zastavil se u okna, otevřel ho a naklonil se ven. Až jsem se bál, že vypadne. Řekl: „Když se podívám ven, vidím prostor... Daleký, široký a vysoký prostor, rozprostírající se od nekonečna k nekonečnu. Vidím prostor, jaký je, ba dokonce i jaký bude!" Nechápal jsem ho... „Vím, že zítra přijdou a řeknou mi, co se stalo... vím, že za měsíc bude všechno jinak a vím..." sevřel oči ve snaze zadržet slzu. Čekal jsem, jestli to dokončí. Nedokončil. Začal jinde: „Já chci ale přes to všechno vidět víc! Chci vidět vně času, nechci sledovat proudy, chci poznat co je mimo prostory a časy, do kterých dohlédnu."

Ten večer se dost změnil. Už jsme si nepovídali. Nikdy. Jakoby přestal mluvit. Když jsme se setkali, jen jsme se míjeli. Promluvil po dlouhé době, až když jsme se opět potkali v pokoji s „naším" oknem. Řekl: „Volání dálek je už neodolatelné..." Já odpověděl: „Už se nesetkáme?" A on na to: „ Ale ano, až přijde čas, vrátíš se ke mně!" Jako obvykle, nic jsem nechápal. On chce odejít a já se mám vrátit?

Pak řekl: „Rozhlédni se kolem. To už není místo pro mě. Zkusím najít sám sebe jinde. Zkusím najít místo, kde lidé nechtějí ublížit. Zkusím najít místo, kde se mohu rozvinout a nebýt zraněn." Jen jsem stál a docházelo mi, že to myslí vážně. Nechá mě tu. Podíval se na mě a řekl: „Vždy budu v tvém srdci, v tvé mysli." A já si všiml smutku v jeho očích. Měl tak smutné oči. Smířené, ale přesto smutné. Při pohledu do smaragdových hlubin cítím vesmír, nekonečnost a jednotu.

A tak dnes opravdu odešel. Prošel jsem dům a nenašel ho. Vrátil jsem se k oknu. Místnost byla prázdná, všechen nábytek nedávno vystěhovali. Jen záclona na okně ještě zbyla a nyní vlála ve větru. Slunce právě zapadalo. Pomalu jsem se blížil k oknu. Nevyklonil jsem se, abych viděl na zem. Nechtěl jsem vědět, co tam uvidím. Místo toho jsem se podíval na nebe. První hvězdy už mihotavě probleskovaly oranžovějící oblohou. A v mé tváři se objevil úsměv a v koutku mého oka vyrazila slza na svou pouť krajinou tváře. Překonala lícní oblou a doběhla k ramenu dolní čelisti, přehoupla se přes okraj a letěla vzduchem. Dopadla na parkety a začala vysychat do věčnosti. A v okamžiku, kdy se v mé mysli spojila radost, že se vydal tam, kam toužil jít a smutek z toho, že odešel, v okamžiku, kdy jsem porozuměl polaritě emocí, jsem došel poznání. Rodíme se z věčnosti a do věčnosti se pak navrátíme. Odešel do věčnosti a já se tam jednou také vrátím. Všichni tam musíme. „Až přijde čas, vrátíš se ke mně!" Udělal jsem krok od okna a zavřel ho. Můj čas ještě nepřišel. Ještě ne. Protože slunce pro mě stále svítí a zpěv ptáků každý den doléhá k mému srdci. Ještě nenastala moje chvíle, protože jsem nevyčerpal veškeré možnosti tohoto světa. Chtěl jsem toho tolik poznat, než půjdu. Tak daleká cesta si vyžaduje rozhodnutí, které prostě nemůžete udělat, pokud nechápete, co je to svět, co je to život a co je to smrt. Dokud nezažijete a neprožijete zrození, dokud jste neprošli vánicí a nepřekonali horkou poušť. Dálky občas volají, ale dokud je toho dost tady, jejich volání je jen myšlenkou. Ještě toho spoustu prožiji. Otočil jsem se a vrátil se do svého pokoje. Po dlouhé době jsem usínal s klidem v duši.

Druhý den se na rohu ulice objevilo jeho jméno. V černém rámu pod křížkem. Zvali nás na poslední rozloučení. Nešel jsem tam. Já se neloučil...