Brouzdal se lesem. Nebylo ticho. Nikde v lese není nikdy ticho, protože kdyby bylo, znamenalo by to, že les je mrtvý. A tento les rozhodně mrtvý nebyl. Kam jen dalo se pohlédnout, všude to bujelo životem, který svou sílou a mocí okouzloval všechny lidi, kteří ho navštívili. Zeleň stromů, barvy motýlích křídel. Vůně pryskyřice, květinový vánek. Spadlé šišky, houbový kruh. To vše tvořilo jedinečnou a neopakovatelnou atmosféru letního lesa.
A hlavou se mu honila spousta otázek. Jako změť mořských proudů, jeho myslí se prolévaly snad hektolitry nápadů a věcí, se kterými si často nevěděl rady. Vír emocí mu trápil srdce a uzel svíravých pocitů zanesl mozek. V naději, že kolem něj létá někdo, kdo by mu mohl pomoci, zvedl hlavu a prosil do nebe, ať odplaví jeho žaly. Přemítal, jestli má les duši, jestli existují kouzla, víly a skřítkové. Tak si přál, aby byli skuteční. Pak by už nebyl na světě sám a mohl by si v lesích najít nové kamarády, se kterými by mohl probírat svá trápení.
A tak šel s hlavou skloněnou a ani si nevšiml... Došel až k paloučku. Stromy zde tvořily kruh a uprostřed palouku byl starý prohnilý pařez, na kterém už léta udělala své. A hned vedle pařezu kruh z hub. Takový, co v něm tancují víly za úplňku. Říká se, že když smrtelník vstoupí do kruhu z hub, víly nad ním získají moc a nemusí ho pustit zpět. Že by? A tak do něj vkročil. A s napětím očekával, jestli se bude něco dít. Zklamání se mu šířilo hlavou, jak pozoroval neměnící se les. Nikde ani stopy po těch magických bytostech. Že by snad rozum měl pravdu a tyto osůbky byly skutečně jen výplodem lidské fantazie? Ale co ti, co je skutečně viděli? Vymýšlí si? Klamou? Schválně vyvolávají v druhých klamné naděje? Nemohli by být tak krutí. Nabyl přesvědčení, že ten, kdo se rozhodne tvrdit, že viděl vílu, kdo se rozhodne riskovat, že ho ostatní budou považovat za blázna nebo pomatence, ten jí skutečně vidět musel, protože jinak by o tom nezačal. Ale proč ji nemůže vidět také on? Les měl rád nade vše. Do očí se mu nahrnuly slzy.
Pomalu se otáčel a chystal se odejít.Cesta ho vedla. Jenže nevedla ho z lesa ven,naopak, vedla ho hlouběji do lesa. V jeho hlavě probíhalo tolik věcí, že si toho ani nevšiml. Pod nohama mu praskaly větve a nad hlavou zpíval les. A pak to jednou nezapraskalo, nezašustilo... to když noha vkročila do prostoru, kde už nebyla země. Byl příliš rozptýlen na to, aby stihl zastavit krok. Zornice se rozšířily zjištěním, že pod ním se otevřela průrva. A jeho tělo se vydalo na pochod. Na prudký a rychlý pochod dolů. Čas se zastavil. Padal a v hlavě slyšel hudbu. Viděl svou matku... mnohem mladší, než je teď a měla bříško... Pak viděl svou matku, jak rodí... jeho. A pozoroval sám sebe, jak roste. Jak dělá první kroky a poprvé jde do školy. Jak jí. Jak spí. Jeho první láska a první polibek. Vše se mu odehrávalo před očima. Vše.
A pak jí spatřil. Nad sebou viděl poletovat mlžnou postavičku. Létala kolem něho v závoji mlhy a měl dojem, že jemně světélkuje a za sebou nechává stříbrný třpyt. Přece existují! Víla! Měl radost, že jí směl spatřit. A měl takovou touhu to někomu povědět. Jenže dno průrvy bylo patrně jiného názoru, protože jinak by se mu takhle nepostavilo do cesty...
Když ho našli, měl na tváři zvláštní blažený výraz člověka, který konečně našel, co hledal...