|
 |
 |
 |
 |
|
O stvoření |
|
|
|
Dubový Háj -
Háj balad a povídek
|
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
Nejprve bylo nic. Celé nekonečné prostory zaplňovala neproniknutelná záclona ničeho. Nic tam a nic zde. Všude. Nebylo strachu a nebylo radosti. Nebylo světla. Nebylo tmy. Jen širý prostor vyplněný prázdnem. Pak z vůle, která měla tu moc, se nic začalo měnit. Oddělily se od něj dvě složky. A utvořily se tma a světlo. Malé kapky světla se vzájemně slévaly až vytvořily prostor světla. Stejně tak to bylo s tmou. A v místě, kde se tma a světlo střetávaly, byla hladina. Z jedné strany to byla světelná membrána. Hladina světla. Však ten samý prostor viděný z opačné strany, ze nitra světla, vypadal jak opona neproniknutelné černi, do které by jen blázen vstoupil.
A tak to bylo věky věků. Jenže pak se hladina začala vlnit a kroutit. A sem tam z ní vystříkly kapky světla z jedné strany a kapky tmy z druhé. A tak začala existence. Tyto kapky se pohybovaly prostorem, jehož odlišnost jim umožňovala existovat. Jak se hladina bouřila, neustále chrlila další a další úlomky do obou směrů. A tak vznikly dva různé světy. První byl svět světla. Celý jeho prostor byl vyplněn jasnou září, která hřála duše a navozovala radost mysli. Problém byl v tom, že ty kapky černě byly natolik oslněny jasem, že si ze všeho nejvíc přály do sebe pohltit co nejvíc svitu, aby byli tak krásné a dobré, jako jejich okolí. Poletovaly si prostorem a jejich nadějí bylo...
Ten druhý svět byl naprosto opačný. Byl to svět temnoty. A ty světlušky letící naprostou tmou se tak moc bály... Byli jako ostrůvky v naprosto tmavém území. Nesly s sebou záři, kterou však ztrácely tím víc, čím dál zalétly. Jak je bída a pustota okolí ničila, ztrácely svou vznešenost. Ztrácely své světlo. A mnohým se to nelíbilo, a proto se z všech sil snažily navrátit zpět. Střetnout se s hladinou. A některým se to povedlo. Jenže tím okamžikem, v momentě kdy se dotkly hladiny, ztratily svou individualitu. Jak by mohly existovat v prostředí, které se od nich naprosto neliší? A tak v okamžiku splynutí s hladinou... zanikly. A ty, co zůstaly? Jak postupem času ztrácely světlo, jednou přišla chvíle, kdy už jim žádné nezbylo. A pak se staly tmou... A v prostoru plném tmy... zanikly.
Zbývá jen domyslet druhou stranu. Co se dělo s kapkami temnoty ve světle? Zvolna se naplňovali a rozžínaly v sobě naději a stávaly se lepšími bytostmi. Až byli nerozlišitelné od okolí... a zanikly. Splynuly. Tragický příběh? Ale vůbec ne...
Jednou, po nekonečně mnoho letech se z hladiny opět vyděluje malinký kousíček. Úlomeček temnoty, co se vydává na svou pouť plnou prosvíceného bytí. Plnou tepla a radosti. Nepozná chladu a nenávisti, jak je tomu v tmách. Ale ten kousíček tmy si přesto vzpomíná, jaké to je být chomáčkem záře obklopeným tmou... jak jen je to možné. Jak to? A když se zamyslí, pochopí. Ano. Už chápe.
Už je to nekonečno dlouho let, co se oddělil jako světýlko z hladiny a prožil život v temnotě až se sám stal tmou. Ale tím dostal šanci prožít život ve světle. V nádherném a teplém světle. Protože kdyby nebylo jeho pouti do noci, kdyby neztratil všechno své světlo a nestal se tmavým, nikdy by nemohl existovat v jasu. Jas v jasu nemá existenci. V záři je individualitou pouze antizáře... tmavý bod. A s tímto pochopením je šťasten... a až zase prožije existenci zde a splyne, tak po nekonečně mnoho letech se zas oddělí na druhé straně. A zas pozná strach, bolest a hlad... ale už bude vědět, že jednou se zas vrátí. Bude vědět, že bída a utrpení, které prožívá je nutné k tomu, aby mohl opravdu užít i radost a slast...
Hladina se stále čeří. Každým věkem víc a víc. Výrony paprsků obojího typu jsou stále mocnější. Po nějaké době už nelze skoro rozpoznat hladinu. Je tak zvrásněna a zprohýbána a zřasena. A pak síly, co drželi světlo a tmu oddělené, zlomí. Ale ty dvě síly se už nikdy nespojí v původní podoby. Místo toho se prostor vyplní mlhovinou. Tady šeď támhle světlo a támhle tma. Jenže zář už nikdy není tak silná, jako když byla čistá. A stejně tak temnota už není tak temná, jako když byla bez příměsi záře. A tak kapičky ztratily možnost se vrátit. Bloudí. Jednou proplouvají kolem vyšší koncentrace dobra a je jim dobře. Podruhé se nacházejí v prokletých zákoutích a je jim zle. A stejně jako různých míst v prostoru, jsou i různé kapičky. Záleží na stavu, v jakém byli, když se hladina rozbila. Jedny jsou světlé, jiné tmavé... ty se tenkrát právě oddělily. Další jsou něco mezi... buď už svůj jas ztratily, nebo ho naopak ještě nestačily nabýt...
Ale má to jednu výhodu. Mohou poznat dobro i zlo a přesto nezaniknout. Ale to celé má jednu podmínku. Že nikdy nezastaví svůj pohyb... dokud budou měnit prostředí, budou střídavě světlat a pohasínat, ale nesplynou. Ale když se zastaví a ustrnou... světelnost se vyrovná... ztratí individualitu bez naděje na návrat, jak tomu bylo, když ještě existovala hladina ... definitivně zaniknou. Kdo ustrne ve svém pohybu, kdo přestane se vyvíjet, kdo přestane hledat... přestane existovat!
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
V dubovém Háji