Na nedalekém hřbitově vrzla vrátka a do uličky mezi hroby vpochodovalo procesí několika mužů a žen oděných v černých oblecích a kostýmech. Na očích všem do jednoho seděli drsňácký sluneční brejle. Měli jasný směr. Mířili přímo k zastrčenému hrobu. Všechny ostatní hroby měly zdobené náhrobní kameny, na nichž byly takový ty kýčovitý nápisu typu: „Navždy vzpomínáme...", atd. Jen jeden hrob nebyl pomalu ani vidět... Vlastně si ho mnoho lidí pletlo s hromadou kamení, kterou lemplácký odklízecí služby nejsou s to zlikvidovat.

Došli až před hrob. Skutečně. Nevypadalo to jako hrob, o tom nebylo potřeba diskutovat. Jedna z žen se naklonila k jednomu z mužů a tiše šeptla: „Nechápu, co tady hledá!" A pak tam stáli... a stáli... do večera. Když už se téměř všichni až na toho, co to zjevně vedl, začali těžce nudit, padlo to rozhodnutí... Z úst toho nejvyššího zaznělo: „Exhumovat!" S tím se prudce otočil a vyrazil pryč ze hřbitova. A vrabec, co zrovna v tu chvíli letěl nad nimi mohl vidět, jak zatímco ten nejvyšší odchází pryč, jeho podřízení po sobě chvíli hází otrávené ksichty, ale nakonec se do toho přeci jen dali. Odklízeli kameny. Kámen po kameni. Trvalo chvíli, než odstranili kopu kamení a tunu hlíny... pak ještě zvláštní dřevěnou krabici... ne rakev, ale obal na ní... pod touto vrstvou byla ještě klec a v kleci teprve rakev. A jedna žena pravila: „Slyšela jsem, že to byla mrcha... ale zas taková?" Pak vyndali rakev, spěšně zaházeli hrob. Obloha se mezitím zlověstně zatáhla. Přišla bouřka. Když nesli rakev z oblohy se valily hektolitry vody a blesky bičovaly nebesa. Naložili rakev do dodávky a odjeli pryč. Ani za sebou nezavřeli branku. Ta se houpala ve větru a ještě dlouho skřípala.

Den začal vcelku slibně. Sice bylo ráno, bylo brzo a byl jsem ještě nedospalej, ale čert to vem! Už jsem si pozvolna zvykl na šílený ranní vstávání. Přijal jsem to jako nedílnou součást svého nového života. Vskutku jsem začal žít nový život, Přestěhoval jsem se, našel jsem si nový přátele a vůbec tak nějak jsem celkově renovoval své životní prostředí. Emoce jsem úspěšně odsunul na dvěstěpadesátou kolej. Ani na ně nebylo vidět. Z toho taky tudíž plyne, že jsem to ráno ani neměl náladu. A teď nemyslim neměl náladu jakože měl, ale blbou, nýbrž neměl náladu jakože neměl vůbec. Žádnou. Udělal jsem v tomhle smyslu fakt velkej pokrok. Taky mě to stálo spoustu dřiny a píle, ale nakonec mi ta fuška přinesla slaďoučký ovoce. Nicméně, jak jsem již řekl, neměl jsem emoce a tudíž ani radost z těch plodů. Tak mě napadá... k čemu mi to teda vlastně bylo? Aha, už vim, necítil jsem ani smutek, ani žal, ten co mi tehdy všechno vzal (bude ze mě nejspíš básník).

Takže jsem se vohákl do vohozu a vyrazil směr ústav soudního lékařství. Tam jsem totiž už nějaký čas pracoval jako soudní lékař. Práce nic moc, na druhou stranu tam zase nic nepokazíte. A mrtvoly vám do toho navíc furt nekafraj, jako jistí pacienti. Večer mi volali nějací chlápci od policajtů, jestli se můžu podívat na nějaký tělo. Podezření na násilnou smrt. Vtípek (a zároveň háček) byl v tom, že to tělo už bylo hezkou řádku let pěkně pod drnem. Víceméně kostra a nějaký ty dehydratovaný složky tkání... No, s chutí do toho, půl je hotovo.

Před ústav jsem dorazil těsně před začátkem mé pracovní doby. Pozdravil jsem vrátného. Ten se stále považuje za nejdůležitější osobu v budově a tudíž na mě jako obvykle nereagoval. Ještě, že už mě takový věci nerozhází. Kdysi, když jsem ještě studoval, tak mi takovýhle věci dokázali zkazit celý den. Projel jsem elektronickou čipovou kartou snímačem a měl dobrý pocit z toho, jak od teď už dostávám za svůj pobyt zaplaceno. Luisa (sekretářka) mi ještě za chůze podala snídani a nějaký papíry. „Tady je ta dokumentace k tomu tělu, jak Vám včera volali," řekla odporně pískavým hláskem. Ta ženská byla úplně blbá. Kdyby netrávila třetinu své pracovní na zádech v kanclu vedoucího ústavu, musela by teď někde v jídelně drhnout nádobí... Vzal jsem si dokumentaci a nechal jí o samotě, aby se mohla připravit na šéfa...

Mám zásadu: Nikdy nenahlížím do dokumentů předtím, než si sám prohlídnu tělo a udělám si závěr. Je to kvůli tomu, že nějaký člověk do těch papírů už napsal svoji hypotézu. A jelikož je potřeba maximální objektivita, nechci se nechat ovlivnit. Člověk má tak často sklony dát jiným za pravdu. A tak se do dokumentů koukám zásadně až potom. A tak jsem zprávu od jakéhosi detektiva XY položil na stůl, vklouzl jsem do svého (vždy pečlivě vypraného) pláště a na ruce natáhl latexový rukavice (jak já ten pocit nesnáším).

Už na mě čekala. Celá rozdychtěná se na mě šklebila z pitevního stolu. Zkušeným pohledem se dalo ihned poznat, že se jedná o ženu. Tvar lebky, postavení a šíře pánve. Trochu to komplikovalo to přischlý maso, ale i tak... Jenže tady bylo ještě něco jiného. Hned jak jsem ji spatřil, něco se ve mně hnulo... něco... co bolelo! Nechápal jsem to. Přeci jsem si na takovýhle pohled už dávno zvykl. Ale přesto...

Celé dopoledne jsem prozkoumával tělo a nabíral vzorky. Skelet nenesl žádné stopy po násilí. A v tom něčem, co zbylo po mase, se už nic kloudnýho nedalo najít. Jediný, co jsem mohl udělat je poslat vzorky do laboratoře, ale ani tady jsem si nemohl být jist. Pozvolna jsem docházel k závěru: způsob smrti zkoumaného objektu... nejasný. Přikryl jsem jí, sundal rukavice a umyl si ruce. A jak jsem tak mydlil kůži, jako by se ozvalo tiché zasténání... Hluboký vdech a pak pomalý a bolestný výdech! Skoro bych přísahal, že to bylo moje jméno, co někdo s takovou námahou a bolestí vydechl... Někdo tu celou dobu byl se mnou! Polilo mě horko. Značnou chvíli jsem tam stál jak přibitej. Jenže mi nezbylo po chvíli nicnedění dojít k závěru, že jsem halucinoval...

Zpět ve své kanceláři jsem se podíval, co mi páni policisté napsali...

Pohlaví: žena

Věk: neznámý

Důvod předání: důvodné podezření na násilné ukončení života (důkazy ve spisech)

K prošetření: ostatky; oděv; vražedná zbraň

Vražedná zbraň. No, tak jsem se na ní šel podívat. Byla tam, kde měla být, ve speciální místnosti pro tento účel určené. A taky oděv... Když na něj padl můj pohled, vybavila se mi... měla... stejný šaty. Stejný bílý šaty (i když čistší, než tyto... na druhou stranu neležely tak dlouho pod zemí...). Vzal jsem do ruky igeliťák s předmětem doličným. Byl to ostrý hrot! Úplně mě to omráčilo... vzpomínky! Ne! To ne! Srdce se mi rozbušilo rychlostí světla a dech můj se jak o závod snažil stačit srdci. Na těle mi vyvstal studený pot a já si vzpomněl... Spěšně jsem vyběhl ze dveří a poslal sekretářku do laboratoře, aby udělali spěšnou analýzu tý věci...

Přešlapoval jsem. Čekal jsem. Bál jsem se vrátit do pitevny... co když je to opravdu... ne to není možný, co bych dělal? Určitě by mě odsoudili! Byl jsem zoufalý. Pak se vrátila ta blbá nána se svým blbým pisklavým hlasem a vrazila mi do ruky výsledky. Pak se zdekovala. Ruce se mi klepaly, když jsem rozlepoval obálku a nahlížel dovnitř. Zajímaly mě hlavně vzorky krve.