Daleko od lidí, tam, kam slunce nedosvítí a kde věčný chlad vládne, tam stál hrad. Ledový hrad. Jeho základy, stěny, podlahy i střechu, vše tvořil led. Křišťálový lesk odrážel svit hvězd a zářil již zdaleka. Na první pohled se zdálo, že je opuštěný, bez života. Ale stačilo se pozorně podívat a...
Měl ledové tělo. Hlavu z ledu, údy z ledu, srdce z ledu. Celého ho tvořil led. Celé dny, roky a snad i staletí trávil tím, že z okna svého hradu vyhlížel štěstí. Ale jako v těle i v duši měl chlad. Nebylo divu, nikdo nepřišel aby ho zahřál. A tak tam stál, průhledné ruce nataženy v naději, že je za ně někdo chytne. Čekal, bez pohnutí.
Jednoho dne vstoupila do hradu živá noha. Snad zbloudila, sešla ze své cesty. A snad sem přišla naschvál. Možná v tom byla zvědavost a možná ďábel. V očích nesla lásku a srdce měla teplé. To nebylo zvykem v krajině jako je tato. S očima navrch hlavy vstoupila hlavní branou. Černé vlasy jí volně splývaly kolem ramen. Kůži měla hebkou a oděna byla jen v lehký šat. Jen žár zevnitř jí udržoval naživu. Pozorně se rozhlížela kolem. Vyběhla po hlavních schodech. Elegantně a pomalu, aby neuklouzla. Bílý šat se jí natřásal a magicky se vlnil. Sukni si vpředu držela přizdviženou, aby si jí nepřišlápla. Lehkost jejích kroků by okouzlila každého. Myslela si, že je zde sama. Roztančila se. A zpívala si svou píseň pro dobrou náladu. Vypadala jako víla, když klouzala po ledové podlaze a tančila.
Pak ho spatřila. V tom okamžiku prudce zarazila svůj ladný pohyb a zůstala stát jako přikovaná. Ztichla a pozorovala ho, jak tam stojí s nataženýma rukama u okna. Věděla, že není zlý a proto se uvolnila. Pomalu se k němu blížila. Krůček po krůčku. Potom pohlédla do jeho očí. Usmála se. Byly z ledu. „Můj Pane, co tu tak sám?" Začala znovu tančit. Nejprve kolem něj ve velkých kruzích, ale za chvíli se již její šat otíral o tvář ledového krále. Unavila se. Zastavila se před ním. Zdvihla ruku a něžně se ho dotkla na víčka. Pohladila ho. „Tak sám... ledové srdce a nikdo kdo by ho zahřál!" Druhou ruku mu položila na hruď. „Nebije" Pak ho objala a políbila na rty. Usmála se, otočila a odběhla pryč. Seběhla schody a vyběhla branou. Naposled se otočila a pohlédla do okna. Stál tam, bez pohybu. Zamávala mu a poslala mu vzduchem polibek. Pak se otočila a za několik okamžiků zmizela v mlze.
A pak z oka ledového krále ukápla slza. Polibek a obětí rozehřáli led a ten zkřehl. Nejprve ukápla slza a pak se na jeho hrudi objevila puklina... srdce rozehřáté žárem z jejího nitra prasklo. A od té doby tam dál stojí a vyhlíží ven z okna. Má ledové tělo. Ledovou hlavu, údy i zlomené srdce.