|
 |
 |
 |
 |
|
Král |
|
|
|
Dubový Háj -
Háj balad a povídek
|
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
Stál jsem na bojišti ve své ocelové, šedé zbroji. Obklopen těly svých přátel i nepřátel, pode mnou jen rozpraskaná zem sytící se krví. Kolem hořely ohně a těžký hustý dým se válel po ostatcích padlých bojovníků. Krutá scenérie dávala poznat, že nedávno tu proběhla urputná vřava. Přede mnou ležel praporec a něm už sotva patrný erb mého rodu. Erb, ke kterému ještě nedávno upínaly své naděje tisíce lidí. Toužily po blahobytu. Nyní je jejich zem v plamenech, protože náš slavný král nedokázal postavit natolik silnou armádu, aby byla schopna zastavit nepřítele. Zasadila mu ránu, ze které se bude ještě nějaký čas vzpamatovávat, ale nakonec se vzchopí, naverbuje muže a přijde zpět. A my už nemáme z čeho verbovat, protože vojáci jsou mrtví a sedláci nikdy nepůjdou do bitvy. Až se tedy za rok nebo dva vrátí zpět, budeme snadnou kořistí. Prostě jen přijde a sebere nás! A znak mého rodu, znak této země, bude navždy ztracen! Cítil jsem hořkost. Však co vůbec znamená nějaký symbol. Stejně jsem z té veleslavné rodiny zbyl jen já... Můj otec padl jako první. Jako správný král hájil svou čest a v první linii se vrhl do bitvy. Úder palcátu mu roztříštil lebku na kusy. Krysy teď nejspíš žerou jeho moudrý mozek. Když se to dozvěděla královna, má matka, vrhla se z nejvyšší věže hradu. Náraz na kamennou dlažbu byl slyšet v širém okolí. A pak jen večerní vítr roznášel její žalostné sténání. Měl jsem i bratra, jenže ten se ztratil při průzkumu. Jednoho dne se svým oddílem vyrazil pryč s tím, že se do svítání vrátí. A pak se vrátil jen kůň.
Jenže... Právě to, že jsem zůstal jako poslední, mi na bedra pokládalo povinnost, na kterou jsem jako druhorozený syn nebyl připraven. Stal se ze mě král...
Dým se rozestoupil a nechal paprsek slunce dopadnout na blýskavý kovový předmět. Odražené světlo mě udeřilo přes oči. Vydal jsem se směrem, odkud přicházelo. Jak jsem se přibližoval, rozpoznával jsem postupně koně, pak zbroj i meč a nakonec jsem poznal tělo svého otce. Tam, kde ještě předevčírem byla hlava, nyní zbylo jen pár úlomků kosti. A kousek vedle, zadupaná v hlíně, se válela koruna. Mohutný odznak panovníka, vyzdobený velkým diamantem. Pietně jsem poklekl, zvedl korunu a nasadil si jí na hlavu. Pak jsem uchopil jílec královského meče. Čepel popsanou pradávným písmem jsem namířil k nebi. Do druhé ruky jsem uchopil praporec. Zdvihl jsem oči a přísahal, že vymítím všechny nepřátele a nenaleznu klid, dokud byť jen jediný z ohavných hadích potomků toho plevele bude špinit svýma nohama tuto přenádhernou zem.
Měl jsem pocit, že někde v dáli se zahřmělo a já najednou cítil rostoucí sílu. A mraky se protrhly a na mou hlavu, nyní ozdobenou korunou, dopadlo světlo. Meč jako by se rozechvěl touhou po krvi a symbol na praporci se opět projasnil. Zašlé barvy opět nabyly sytosti. Popošel jsem několik kroků a z trávy jsem do výše sebral dřevěného hlava s dvěmi hlavami. Nepřítel ho má jako svůj jedovatý znak. Vyhodil jsem ho do výše, a když se vracel k zemi, rozmáchl jsem se mečem a přeťal ho v půli. Od této chvíle je každý nositel tohoto symbolu mým nepřítelem. Od této chvíle najde v mém meči nositel dvojhlavého hada jen a pouze smrt. Do těla opodál ležícího vojáka jsem zabodl náš praporec se lvem, uložil jsem meč do pochvy, vrátil se ke svému koni, naposled jsem pohlédl na údolí smrti a pak vyrazil vstříc spravedlivé pomstě.
A mladý král se vrátil do svého hradu. Od těch nejlepších kovářů si nechal ukovat zbroj. Legenda vypráví, že byla vyrobena z té nejlepší oceli, ale mocný čaroděj z Lionu jí očaroval a díky tomu vypadala jako by byla z nejryzejšího zlata. Stejně tak helmice, do které si nechal zatavit korunu. A tak, krátce poté, co byl uznán oficiálně za krále, stanul na silném bílém koni, oděn ve zlatou zbroj a na hlavě helmici s korunou, před rolníky, řemeslníky a obchodníky obou pohlaví a mluvil tak plamenně, že ve všech vzbudil nadšení. Muži, ženy i děti toužili naverbovat a položit život za záchranu země.
Byl to nádherný pohled, když je vedl do první bitvy. Kůň se vznešeně nesl a rudý plášť, zlatě obšitý, vlál jako plameny věčného ohně. Zaútočil na nepřipraveného protivníka. Jeho meč vnášel strach a chaos do srdcí nepřátel a odhodlání a naději do srdcí jeho lidí. Toho slavného dne poznala jeho zbraň mnoho těl. Mnoho hlav uťala, mnoho srdcí zlomila. Ti, co utíkali, za sebou slyšeli jeho hřmící hlas: „Běžte! Však vzkažte svému pánu, že jeho rod je už teď odsouzen!"
Hlavu po hlavě stínal. A jak řekl tak učinil. Bylo právě poledne a on se svou armádou vpochodoval na nádvoří. Nad branou hořel dřevěný dvouhlavý had. Majestátně sesedl z koně a vydal se směrem k pokořenému císaři země hada. Ten byl svázaný a zbídačelý. Když ho vojáci zajímali, vůbec k němu nebyli milí. Císař z posledních sil zvedl hlavu a podíval se do očí muži, který se nad ním nyní tyčil. Modré zornice byly zúžené nenávistí, rty úzké vzteky. Vítěz pak pozdvihl ruku. Tentokrát však v ní spočíval mohutný palcát. Rozmáchl se... Jak slastný zvuk! Jaké blaho! Ozvalo se hlasité prasknutí a poté všechny kolem stojící pokropil mozek vysvobozený z lebeční klenby císaře. Jeho tělo se bezvládně sesunulo k zemi. Otočil se k vyděšeným bývalým vazalům císaře a zaburácel: „A teď přijde spravedlnost! Mí vojáci vám vypálí domy, pozabíjí dobytek, vyrabují obilí. A pak vás necháme zemřít v ledové zimě, která již brzy udeří na vaší zem!" Přesunul se ke koni, pokývl na generála, královsky se vyhoupl do sedla, palcát podal poskokovi a vytasil meč. Pokynul koni a vyrazil zpět domů.
Za jeho zády vzniklo mnoho ohňů. Krajinou se neslo utrpení a bolest. Ženy byly znásilňovány, muži zabíjeni a děti sloužily jako potrava psům. Před zimou pohltila půda mnoho litrů rudé krve. A náš král, jeho Výsost, se navrátil domů a usedl na trůn.
Vracel jsem se ze svého triumfu. Alespoň tak to nazvali moji písaři. Palcát, se kterým jsem předtím rozpoltil hlavu vrahovi mých lidí, bude uložen jako relikvie. Podíval jsem se na něj. Můj panoš ho vezl s posvátnou úctou. Byl od krve. Jenže já se cítil prázdný, vyprahlý. Učinil jsem to samé, co oni nám. Jsem nyní stejný jako oni. S tím rozdílem, že já vyhrál. Vyhrál?
Potřeboval jsem uniknout. Na nějaký čas si vyčistit hlavu. Po měsíci putování jsem se rozhodl na čas zmizet. A jak může zmizet král. Bylo to jednoduché. Jeden z mých panošů byl stejné postavy. Večer, když vojsko spalo, jsem si s ním vyměnil zbroj. Zprvu nechtěl, ale pak uposlechl rozkazu. Dorazit do hradu a oznámit odpočinek na nějaký čas. A neukazovat se. Věděl jsem, že to vyvolá všeobecný neklid, ale bylo mi to jedno.
Ráno celá armáda pokračovala. Já zůstal v lese a pozoroval, jak panoš v královské zbroji vznešeně vede vítězné válečníky domů, kde je čeká sláva, úcta a blahobyt. Já jsem se vydal do hlubokého lesa. Jako za mlada, když si mě bratr dobíral. Říkal, že jsem nula, jen pátý kolo u vozu. On bude král a já mu budu dělat do smrti poskoka. Vždycky jsem pak utekl do lesa a nějaký čas se neukázal. Rozvalil jsem se u tůňky a znaven svým údělem jsem usnul.
Probudil mě až hlas anděla. Otevřel jsem oči a nade mnou stála ona. Měla nádherné zelené oči a hlas, který ovinul srdce a všechna bolest z něj rázem spadla. „Nejsi zraněn? Ukaž, podívám se na tebe, vyznám se v léčení!" Usmála se. Pak si prohlédla mé šaty a dodala: „Jak se dostane panoš krále až na místo, jako je tohle? Tvůj král už dávno odjel." A jak mě tak prohlížela, pořád se usmívala. Nebyl jsem schopen slova. Její ruce tak jemně hledaly rány. „Nic ti není. Vypadáš v pořádku." „Jen... jen jsem usnul!" „Aha! Tím se všechno vysvětluje." Dlouho jsme si povídali. Celý den. Druhého dne jsme se společně vypravili na pouť lesem. Svěřila se mi, že v její zemi zuří válka. Král se mstí za prohřešek jejího císaře a trpí i nevinní. Sevřelo se mi srdce. Byla tak čistá. A kdyby neutekla... rychle jsem zahnal myšlenky na to, co by s ní moji muži udělali.
Strávili jsme spolu dva týdny. Zamiloval jsem se. Řekl jsem jí, kdo jsem a co cítím. A zeptal jsem se jí, jestli mi může odpustit, co jsem způsobil nevinným lidem, jako je ona. Zadívala se na mě tak, jak to dovede jen ona. „Už jsem ti to odpustila... Odpustila bych ti vše!" Strávil jsem s ní nádhernou noc. Poznal jsem nepoznané...
Král 14 dní po svém návratu z války ohlásil celému království, že hodlá pojmout za manželku ženu neznámého původu. Tajemnou a krásnou. Za tři dny se konala svatba. Veselila se celá zem. Čtyřicet týdnů poté se narodil královský syn, dědic země i trůnu...
Ten den jsem měl raději utéct do lesa, nebo nevylézat z postele. Nebo jet na lov, prostě cokoliv. Ale já se rozhodl, že budu dozírat na vyklízení starých obrazů. Byly to obrazy z dob, kdy ještě otec žil s císařem dvojhlavého hada v míru. Jejich podobizny visely na obou hradech společně s podobami celých rodin. Při vypuknutí války je otec nechal odstavit. Proč je raději nespálil...
Odnesli císaře s chotí a pak nesli jeho tři syny. Můj meč si pamatoval krky všech tří. Nakonec nesli sluhové poslední. Tvářili se rozpačitě a nervózně. A navíc ho nesli zadní stranou ke mně. Když jsem naléhal, že ho chci vidět, říkali, že tam asi zabloudil nějaký špatný a že to nestojí za to. Prý se jedná o krajinku. Ale já hlupák naléhal... A tak ho otočili... A z obrazu krásného jako nebe na mě koukaly oči mé milované, matky mého syna, královny naší země. A pod ním bylo zlatě napsáno: Alexandria, princezna Země hada!
Poslal jsem stráže pryč. Byl jsem zoufalý. Já... přísahal... A teď... nemůžu. Třeba to není ona! Na světě je přeci mnoho podobných lidí. Běžel jsem za ní a chtěl, aby to popřela. Aby třeba lhala, hlavně aby řekla, že není dcerou nepřítele, že není z rodu, jenž jsem přísahal vymítit. Neuměla být neupřímná. Jen sklopila oči...
... Krátce po porodu však odhalen byl pravý královnin původ. Král musel zůstat věrný svým předkům a svému lidu. Na začátku srpna jí nechal utít hlavu a údy a její ostatky předhodil lvům...
S rozervaným srdcem a hrdým výrazem jsem se vrátil do svého pokoje. A tam na mě čekal náš syn. Ležel v kolébce... nedávno narozený. Měl oči po matce... Oči po matce... po matce!
Den po popravě královy choti byl zaživa předhozen lvům i jeho syn. I on je z rodu nepřítele a to si vyžaduje smrt. Král si zachoval tvář a ukázal, že jeho lid je mu bližší než vlastní syn.
Už nikdy se neoženil a nezplodil dalšího potomka. Vládl spravedlivě a dlouho a dovedl zemi k blahobytu. Zemřel jako starý muž. Po jeho smrti vypukl boj o trůn blahobytné země, která neměla právoplatného dědice. Důležité osobnosti usilovali o získání titulu krále natolik, že začali hromadit vojsko.
Válka vypukla půl roku po smrti krále. Trvala třicet let. Ukončil jí příchod nájezdníků z východu, kteří vyplenili to málo, co ještě zbylo. Když už nebylo co získat, nastal konečně mír pro zemi. Bohužel, na zpustošené spálené půdě již nežil nikdo, kdo by si mír mohl vychutnat.
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
V dubovém Háji