Každé ráno procital. V okamžiku, kdy se první sluneční paprsky dotkly jeho víček, se jeho mysl probudila v bdění. Vynořila se z krajin snů. A prosvětlila se světlem, které do ní plynule zvenku. Jeho oči s andělským pohledem byly schopny rozzářit celý den komukoli, kdo do nich byť jen na kratičký zlomek okamžiku pohlédl. Jediný pohled jeho očí a hned se v lidech probouzelo to dobré, co v nich až doposud dřímalo. Věřil v ně a to jim dodávalo naději. A naděje z nich dělala lepší lidi.
Krátce poté, co otevřel svá okna do duše, pln energie vyskočil se svého lože, aby se vydal na pomoc těm, co ho potřebují... Na jeho duši však den co den ležel zvláštní stín... zvláště po probuzení. Tíživá vzpomínka na špatný sen. Každou noc se mu nějaký zdál. A zbytek toho snu ještě pár okamžiků z rána nechával stopy...
Nabral energii snídaně, zapil jablečným džusem a vyrazil. Vyrazil do ulic. Potkával lidi a četl v nich, jako v otevřené knize. A kdykoliv spatřil, že jejich ducha spoutává ničivá sílá problému, vydal se k nim a svou energií jim pomáhal zbavit se pout. Rozbít okovy. Malá holčička, co jí zemřel pejsek. Plakala. Na okraji parku. Přisedl si k ní a pohladil jí po vlasech. A pak jí vyprávěl o nebi, kam přijdou všichni, co zemřou. V nebi není bolesti ani strachu a každý je tam šťastný. Když se ho zeptala, jestli mají i pejsci své nebe, odpověděl: „Ti ho mají ze všech nebí nejkrásnější za to, že jsou tak věrní..." A pak bylo vidět, jak se holčička zaplavuje radostí... Už netruchlila, protože věděla, že její miláček je teď na místě, kde se má dobře. Chvíli se zahleděla před sebe ve snaze alespoň si představit psí nebe... Pak se otočila zpět na něj... ale on už tam nebyl.
Šel dál. V průchodu narazil na zbídačelého muže, který se snažil vyžebrat nějaký ten peníz do klobouku. Pohlédl na žebráka a jejich mysli se na chvíli spojily. A společně prožívali ztrátu bližních, kterou žebrák zažil. Smrt rodičů, ženy i dětí. Krach v práci i neúspěšný pokus o sebevraždu. To vše bylo z mysli žebráka. Z té své mu přidal naději. Ukázal mu život, jak může vypadat, když ho opět vezme za opratě, když zahodí žebrácký háv, najde si práci... domov... lásku. Vyjevil mu štěstí, které může nabýt. Stačí jen zase začít bojovat... Stáli tam a hleděli si do očí. Muž pak pokýval na znamení, že pochopil. Klobouk, který držel před sebou teď nasadil na hlavu, vzpřímil se a s výrazem díku se vydal hledat lepší život...
A pak ta dívka, co jí její milenec utekl s jinou. Stála na útesu s rukama rozpaženýma a chystala se vydat na poslední let. Pod ní jen propast smrti. Zvolna se zhoupla a její tělo se vydávalo vstříc té šílené hloubce. Tehdy jí zachytil. Chytil jí kolem pasu. Zmítala se, ale nepustil. Plakala. Jemně jí hladil po vlasech. Neřekli si ani slovo. Jen tam tak seděli v objetí. Cítila z něj zvláštní cit. Ne lásku, která by patřila jí... lásku, co patří všem. A ten cit jí naplňoval, protože dokazoval existenci nesobeckosti. Jak jí tak hladil po vlasech, docházelo jí, že její bývalý milý neuměl milovat... a to bylo balzámem na její bolest. Ne. Nebyl ten pravý. Ten pravý na ni teprve čeká. Pohlédla do těch očí a spatřila tam naději. On pak pokýval a velmi pomalu povolil objetí. Věděl, že jí dal nový smysl života a už nehrozí, že by si ho vzala. Pomalu ustupoval. A ona věděla. Chápala, že musí jít, protože on je tu pro všechny. Nejen pro ní. Usmála se a v jejích očích planula láska. Láska k němu i ke všemu živému.
Slunce se pomalu blížilo k západu. Musel domů. Naposledy se otočil za zapadajícím sluncem. To se odrazilo v jeho zornicích, které však brzy skryla víčka v dlouhém zamyšlení. Pak vstoupil do dveří svého příbytku. Zase zítra...
Když padla tma, to byla jeho chvíle. To byl ten čas, kdy začínal žít. S posledními slunečními paprsky se vydával ven. Nikdy nenechal do svých očí proniknout ani trochu slunce. Jeho pohled byl démonický. Plný zla a nenávisti. V každém vyvolával pochybnosti, zda má vůbec smysl být dobrý. Protáhl své tělo a vyrazil do ulic.
Zazvonil na dveře nedalekého domku. Otevřela holčička, co nedávno jí zemřel pejsek, ale byla šťastná, že přišel do nebe. Zeptal se jí, jestli její pejsek někdy něco zničil. Odpověděla, že když byl ještě štěně, rozkousal koště. Vrhl na ní démonický pohled a řekl: „Ale to je nemilé! Kvůli tomu se teď jeho duše bude navěky smažit v pekle! Bude trpět bolestí a žalem a žádné utrpení na Zemi se nevyrovná utrpení, které bude prožívat... a to jen pro to, že zničil to koště..." Zavrtěl hlavou, otočil se a odcházel. Holčička za ním se jen tiše svezla na zem a plakala. Trápila se a byla nešťastná. A její neštěstí mu na ústa přikouzlilo škodolibý úsměv.
Další dveře, na které zazvonil, patřili muži, co se právě připravoval na pohovor s novým šéfem. Na věšáku visel ošuntělý kabát a klobouk, co do něj ještě nedávno lidé tu a tam hodili peníze. Teď byl plně odhodlán, že už ho nikdy nepoužije. Když otevřel dveře, spatřil jeho, jak mu hledí do očí. Ďábelský pohled. A jejich mysli se spojily. A viděli, jak je šťastný, dostává místo a dobrý plat. Viděli, jak nalézá novou lásku a z té lásky se rodí syn. A syn roste a pak... vlak naráží do auta jeho ženy, zrovna když vezla syna do školy. Navíc ten den dostal výpověď kvůli snižování stavů. Pak se jejich mysli oddělili a muž zůstal sám. Světlo na chodbě už dávno zhaslo a on tam stál ve tmě. Později si pro něj přijeli z léčebny, protože se sousedům zdálo divné, že tam celý den stál. Bez pohybu...
Pak dorazil na skálu, kde seděla dívka a přemýšlela. Přistoupil k ní a pohlédl na ní. A tvrdil, jak je krásná. Tvrdil, že hned první pohled mu prozradil, že ona je ta pravá. A jeho oči jakoby jí očarovaly. Naslouchala jeho vyprávění o lásce a propadla mu. Za svitu měsíce se milovali celou noc. Na vlnách vášně pluli do neznáma. On pak vstal a řekl, že by nikdy nemohl milovat děvku, co dá hned po první schůzce. Za její služby po ní hodil pětistovkou a řekl, že když už se tím živí, tak by alespoň mohla vědět, jak pořádně uspokojit muže. Otočil se a odešel. A ona nechápala nic. Jen tam zůstala sedět a připadal si jako špína. Jako kal na dně. Nenáviděla se. Plakala. Její pláč se mísil se zpěvem větru a vytvářela se žalostná píseň smrti...
Noc už se chýlila ke konci. Na obzoru se objevoval třpyt vycházejícího slunce... Pohlédl na obzor, otočil se a vydal se domů.

Vzbudil se až téměř odpoledne. Zase ten tíživý sen... Celý polámaný a unavený se vyhrabal z postele. Oblékl se a vyšel ven. Celou svou bytostí vdechoval vzduch, který byl nyní obzvlášť čistý a příjemně vzpružoval tělo. Nechal vánek, aby mu čechral vlasy a dopadající slunce mu přinášelo tolik radosti, že brzy zapomněl na svou noční můru.
Pln elánu a veselí se rozběhl k parku.Doufal, že tam najde tu holčičku, co jí umřel pejsek. Byla tam. Tak tam tiše seděla a hleděla před sebe. V očích výraz smutku, který nechápal. Vždyť včera byla tak smířená... co se stalo? Teď je její srdce ještě utýranější než včera, kdy ji spatřil poprvé. Vydal se k ní se srdcem na dlani. Když před ní stanul, zvedla oči. Pak začala usedavě plakat a nakonec utekla. A křičela: „Jsi lhář... proč tak krutě lžeš?" A pak zmizela za rohem. Stál tam jako opařený. Nevěděl, co se děje. Proč? Nechtěl jí ublížit. Jak to, že si myslí, že lhal... vždyť nelhal... Omráčen hněvem dítěte usedl do trávy. Položil se na záda a pozoroval oblohu. Mraky nabývaly různých tvarů a zvolna mu z mysli vyháněli chmur. Za chvíli zas pln energie běžel...
... a pln překvapení, v domě jeho matky narazil na muže, co stál přede dveřmi svého bytu.. Vzdal to. Vzdal vše a jen tupě zíral. Ještě včera byl přeci odhodlán začít nový život. Věděl to. Byl u toho. Pomohl mu se vzchopit. Ale teď tu jen stojí. Proč? „Ty za všechno můžeš! Dáváš falešnou naději..." Utekl odtamtud. Nemohl unést tíhu obvinění. Falešnou? Jak falešnou? Vždyť přece... I on začal plakat. Plakal stříbro, co mu ve vodopádu smutku padalo s očí. Kdo jen mu pomůže... kdo bude na jeho straně? Ona! Ta co včera pochopila, že milovat znamená milovat vše...
Rozběhl se za ní tam, kde se včera setkali. Doufal, že jí tam najde. Našel. Stála na skále. Ruce rozpažené. Chystala se skočit. Pohladil jí po vlasech a objal jí. Otočila se. Věnovala mu pohled plný nenávisti... „Učil jsi mě, jak milovat... ale nic z toho není pravda... Nic! Lidi neumí milovat a ani ty ne. Jinak bys mi v noci neudělal, cos udělal... ponížil jsi mě a já kvůli tomu už nemám vůli žít!" A její oči se proměnily ve sklo, vytrhla se mu z náručí a po zádech se vrhla dolů. A on v úděsu sledoval, jak se blíží k zemi. Zavřel oči, aby neviděl, jak se její tělo roztříštilo dole...
Nechápal! netušil co se stalo... jak a proč? Co udělal? Vždyť miloval! Proč takhle to je? Vždyť je to jak zlý sen... Sen! Sen nebyl sen! Sen jen skutečnost! Proboha! A činy jeho denní ničil sám s pádem tmy. A druhý den se vždy probouzel s pocitem, že co činil jen snil. A přitom nesnil. Zjištění kruté mu bořilo svět. I on ztratil vůli žít a chtěl se vrhnout za ní... jenže zrovna zapadlo slunce. V poslední chvíli zastavil krok... „Příteli můj... je mi líto, ale nechat ti zas zítra vládu by znamenalo, že zabiješ nás oba. A to nemůžu dopustit..." A od té chvíle jen jedna mysl vládne.