Rozpíná křídla k letu
však já chystám si svou zbraň
a až ho z nebe smetu
klidně si mě zraň.

Letí, v oblacích, vysoko nad mojí hlavou
myslí si, že je malá lidská zášť
však mojí kuši hravou
nebere to zvlášť.
Tak zasvištěla šipka, co probodla mu křídla
padá teď k zemi a netuší co dál se bude dít
tak řekni mu ta tvoje slova vlídná
ať radost má, až v zemi bude hnít.

Pád je tak tvrdý,
nad očekávání anděla
já jsem na to hrdý
ty chránit jsi ho nechtěla.
Konec jeho svatosti
anděl bez křídel zhýralý
oddá se radosti
hříchem bude ztýraný.

Sex, tráva a chlast
vášeň, touha, slast
peklo bude jeho vlast
a já na tom nesu část!

Démoni temnoty zahladili všechny stopy po čistotě
a z čisté bytosti udělali největšího zpustošence světa
a nechali plácat ho ve jeho vlastní nejistotě
topil se v průšvizích od podzimu až do konce léta.
Zabíjel radosti, sám sebe miloval
co nemohl dát všude jen sliboval
aniž by později svých činů litoval
trápení na duši i tobě přikoval.

Běží, běží, nemá dechu
ohlíží se za svým konáním
co to spáchal za neplechu
jak obstojí před tím srovnáním.

Hrůza v eho očích předznamenává návrat
návrat k ideálům mládí
a dává mu to pěkně zabrat
vždyť hřích ho tolik svádí.
Svár uvnitř hasí svit
a nechce spát a nechce bdít
jen v nekonečnu vznášet se
jen co svou vinu unese.

Výčitky, slzy, prudký pláč
snaha se zabít a snaha žít
emocím uvnitř prudký štváč
snaž se mu prosím odpustit.
A až dojde odpuštění
zas na křídlech anděla
bude se vznášet kolem nás
tak, abys ho viděla.

Vyhnána bude z něho špína
čistotou bude zářit zas
odpuštěna i ta jeho vina
mluvit zas bude tichý hlas.

Cesta je dlouhá, ale máme se bít
za spásu světa, za spásu svou
ať až nám dnové odplynou
ať nemusíme v lidských srdcích shnít.