|
 |
 |
 |
 |
|
Bouře |
|
|
|
Dubový Háj -
Háj balad a povídek
|
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
Stál. Na dešti. Hřmělo a z oblohy se valily hektolitry vod. Zem pod nohama byla pokryta slzami andělů. Odtékaly do dálky, aby se zasnoubily v řekách, oddaly v mořích a společně se vrátily zpět do nebe, kde jednou znovu utvoří bělostné útvary lehkosti. A až jim zase nebe přijde smutné, zčerná jim mysl a roztečou se ve smutku. Koloběh bude uzavřen.
Stál. Vítr a voda mu hladili tvář. Mohli byste si myslet, že pláče, kdybyste ho tam tak viděli. Ale taky byste si mohli myslet, že nepláče, že voda která padá dolů z jeho hlavy jsou jen kapky deště. Těžko říct, kdy byste měli pravdu. Pravda? Co je to pravda? Je pravda pravdou a nebo je to jen souhrn názoru, na kterých jsme se před časem dohodli? Je to jen výsledek nekonečných válek různých světů? Našich světů nejvnitřnějších. Možná se na bojištích objektivity pouze střetnou armády, které si sami stavíme ze svých pohledů. Naše fantazie a sny táhnou do boje proti subjektivním vnímáním ostatních. A na pláních zvaných Objektivní realita bojují. Mnoho snů zmírá, naděje šednou, srdce krvácí. A tam že se rodí pravda?
Stál. Blesky se mu zrcadlily v očích. Hromy rezonovaly celou jeho duší. Blýskalo se. Možná na časy, ale objektivně můžeme posoudit jen to, že se blýskalo hodně. Všude kolem něj tříštily elektrické výboje stromy na kusy. Zářící hadi sestupovali z oblohy, aby uštknuli vše živé. Zázrak, že právě jeho ani jeden z nich nezasáhl. Tolik riskoval tím, jak fascinovaně pozoroval bouři. Každý jiný člověk už by dávno ležel mrtvý v kaluži nebo zavalený spadlým kmenem, ale on byl prostě klikař. Každý, kdo by to viděl, pokud by se dokázal přinutit vyjít ven v takovém nečase, by si řekl: „Ten člověk má neuvěřitelné štěstí! Nechápu, jak někdo může být takové dítě štěstěny!" Budete mi věřit, když vám povím, že je to pouhý smolař? Otočte svůj úhel pohledu vzhůru nohama a dojde vám to...
Stál. Něčeho se bál, ale sám nevěděl proč. Nevěděl jak a nevěděl kam. A tak tam prostě stál. Stál a vzpomínal. Myslí se mu procházely duše. Cítil je všechny v sobě. Některé z duší mu zahřívaly srdce, některé jen nečině přihlížely a jiné... zraňovaly. Nedělaly to naschvál. Občas způsobujeme bolest, aniž by nás to vůbec napadlo. Dokonce naše záměry mohou být svaté, ale bolest, která z nich povstane, je veliká. Co je tedy důležitější? Vznešený cíl, nebo konečný výsledek? Omlouvá nás, že jsme to mysleli dobře? Omlouvá naše chyby vůbec něco? Ale čím bychom byli bez chyb?
A tak tam stál. A s nimi nikdy nebyl sám, i když by to uvítal. Avšak i když nebyl sám, přesto si tak připadal. Tolik duší, ale nikdo ho nevnímal. Tolik bolesti ve světě kolem, každý si jí k němu odkládal. Tolikrát je chtěl poslat pryč, ale zatím se ovládal. Bojoval, nechtěl být sám, protože samoty se bál. A tak nakonec před samotou do samoty utíkal. Do nejhoršího osamocení, jaké si dokázal představit. Připadal si sám mezi všemi lidmi. Zástupy lidí mu bránily ve výhledu a tak neviděl ty duše, které mu chtěly naslouchat.
Stál a na nebe se podíval. A prosil Boha, aby si ho k sobě vzal. Ale byl to smolař, žádný blesk ho netrefil.
Přestalo pršet, vítr se vrátil na sever, odkud přišel. A těžké mraky se protrhly a na unavený obličej dopadlo sluneční světlo. Kolena se podlomila. Na zem dopadaly kapky. Tentokrát však slané jako moře. Dlaně se dotkly promočené země a bolestně jí sevřely. Krajinou se nesl tichý pláč. Pak náhle ustal. Kolena opět nabyla pevnosti a slzy přestaly kanout. Vztyčil se a vztyčil hlavu.
Stál. Je moc brzo aby to vzdal. Bít se bude dál....
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
V dubovém Háji 
