Není co ztratit a tak se vrhám po hlavě do boje, nedbaje na nebezpečí, které hrozí. Hrozí mému tělu naprostou záhubou. Může se v mžiku proměnit v prach a navždy zmizet z povrchu planety, co tak cílevědomě obíhá kolem žhnoucího pekla. Pekla, co říkáme mu Slunce. Pekla, jenž je zdrojem téměř veškeré dynamické energie naší matky Země. Snad jen s čestnou výjimkou síly, jež drží si matka země v jádru. Vlastně... v jádrech. Ale i tu pár šikovných rukou snadno dokáže proměnit v peklo, takže je to vlastně úplně jedno.

            Hrozí záhubou i mé mysli, protože mysl skrze mysl jedině v myslích může dál žít i po zániku těla. Tak dlouho, jak jen jiné mysli budou schopné myslet. Tak dlouho, dokud obvody neuronů budou probíhat vzruchy. Ty vzruchy, jež já sám jsem vtiskl do mozkových obvodů. A pak už se nesou dál a dál a do jiných mozků až nakonec nikdo neví, odkud se vzal původní vzor. Tak může mysl myslet, i když už dávno její mozek prach byl a v prach se znovu obrátil. Jenže tak málo kdy lidské mysli myslí, až bolí mě to na hrudníku. Mám strach, že impulsy ztrácí se mnohem dříve, než vznikají. Jenže teď hrozí, že už nebudou ani hlavy, ani mozky, ani mysli ani nic... A to je nebezpečí, na které já přesto nedám a se zápalem se ženu do války.

            Dávám v šanc i svého ducha? Může duch být zničen? Co je to duch? Ten svítící bod uvnitř našeho bytí? Věčně spící, věčně snící... Snící o lepších světech. Asi ho zlomí, až se doví, že lepší svět se ztratil v noci. Možná hledá on nás i když na první pohled by to mohlo vypadat, že jsme to my, kdo se ho snaží najít. A možná, že nás ten lepší svět vidí, ale my se tak moc snažíme mu utéct, protože je jiný. A co je jiné, to vhání našim myslím obavy a hrůzu do programů přežití. Tak neochotni jsme změnit to co známe, že i když samo nás to ničí, přesto ze strachu z nového neustále setrváváme v bahně a nechceme se pohnout, i když naše duše volají: „Běž!" Co až nebudeme? Budou naše duše? Ale i ducha sázím a vyrážím se bít.

Bojuji hodiny, dlouhé dny...

Bojuji týdny a peru se měsíce.

Po dlouhých letech měním si munici

a bojuji staletí, válčím let tisíce!

Až zkrvavený padám k zemi,

hledám lidi, smutno je mi!

V dálce stojí---

mě se bojí.