|
 |
 |
 |
 |
|
Citát |
" Skutečný přítel je ten, kdo cítí stejný smutek, když skočíš do vlaku,
jako když skočíš pod vlak." |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
|
|
|
|
|
Balada o naději |
|
|
|
Dubový Háj -
Háj balad a povídek
|
|
Napsal Theodor
|
|
Středa, 06 říjen 2004 |
Nocí jde smuteční průvod, jehož jsem hlavním organizátorem. Tichá kapela vytrubuje umíráček, aby všichni v okolí věděli, že tudy jdu já s nebožkou. Mým cílem je najít co nejkratší cestu k hřbitovu a uvrhnout rakev do nejhlubšího hrobu a zaházet ji milionem tun hlíny, aby nehrozilo, že se jako nemrtvá vrátí zpět a znovu mě začne sužovat. Jak tak tiše kráčím, přemýšlím co hezkého mi přinesla. Uvažuji o těch chvílích, kdy mě vynášela až do oblak, kdy jsem byl šťastný... Opravdu to byly pěkné dny, to musím uznat. Tak třeba jednou, když se vzbudila. Den byl tehdy krásný a teplý. Možná, že nebyl, vím jen, že mi tak připadal A ona se ten den probudila a naplnila mě zvláštním pocitem, že nic není ztracené. A řeknu vám, že tenhle pocit mě vymrštil vysoko do oblak. Fakt jsem měl dojem, že nestojím na zemi. Srdce div se mi nerozskočilo radostí. Rýsoval jsem si tehdy svou budoucnost a vše vypadalo tak jasně. A pak jsem si namlel... Pád to byl těžký a rány, které způsobil se ještě dlouho hojily. Krváceli a s každou kapkou čiré krve zůstávalo v těle míň a míň životní síly. Řeknu vám, tehdy jsem málem vykrvácel! Už ani nevím, jak jsem to dokázal, ale nakonec se mi povedlo se vzchopit. Zacelit otevřená zranění (i když jizvy pochopitelně zůstaly a ještě teď se na mě zlostně šklebí, když se na ten čas pokouším vzpomínat). Tehdy jsem se jí pokusil poprvé zabít. Vzal jsem jí pod krkem a přitlačil. Pozoroval jsem ji, jak se zmítá v pocitech beznaděje. Jak zmírá a zhasíná. Třásla se, protože její vůle žít byla moc velká. Slábla. A já byl pevně rozhodnut dokončit započaté dílo. Ne, nesměl jsem dovolit, abych její příčinou opět dopadl na svá, už tak zjizvená, ústa.
A pak jsem si uvědomil, že společně s ní zabíjím i sebe. Ona je mnou, já jsem jí. Bez ní nejde žít. Najednou jsem si nebyl tolik jist správností svého počínání. Jako by její smrt znamenala i smrt pro mě. Mohl bych vůbec dál žít s vědomím, že jsem ji zabil? Můj stisk polevoval. Ona to už ani nevnímala, protože byla napůl mrtvá. Jenže jak předejít, aby mě znovu zranila a zároveň jí nezabít? A tak jsem ji odhodil o kus dál. Ležela tam, bezvládná, nehybná. Já vzal těsnou klec a zamkl jí do ní. A kolem klece vybudoval jsem tlusté zdi z cihel. Nechal jsem jen průduchy, kterými mohla dýchat, a které sloužili také k podávání potravy. Ano, nechal jsem jí tehdy žít. Omezil jsem však její sílu, protože jsem pečlivě vybíral, čím jí budu živit, aby příliš nenarostla.
A nastaly relativně klidné chvíle. Všechno bylo v pohodě, když mi bylo smutno, podíval jsem se na vězení a řekl jsem si: „Je tam!" Občas namítala, že by jako chtěla ven a tak. Ale já věděl, že jí nesmím pustit. Kdykoli se pokusila mě přemluvit, abych jí pustil, přiškrtil jsem přísun potravy a ona zmlkla. Postupně to vzdávala a mlčky čekala, co dostane a čekala, až jí dovolím, něco říct. Ovládl jsem jí. Konečně!
A pak jsem si přivedl jinou. Novou! A to rozzuřilo starou. Ani nevím, kde se v ní najednou vzalo tolik síly. Začala bušit do stěn klece a volat. Já byl pochopitelně odhodlán ignorovat její kecy, ale abych pravdu řekl, lezlo mi to na nervy. Neustále na sebe upozorňovala. Dávala o sobě vědět. Chvíli nadávala, chvíli prosila, chvíli plakala. Žal její se jen těžko opomíjel. Nemohla ho opominout ani ta nová, a tak se rozhodla mě opustit. Byla sice volná, dovolil bych jí vše, ale nebyla silnější, než ta stará. A poznala to. A tak prostě šla.
Vědoma své výhry, ta v kleci nabyla neuvěřitelné energie a já sledoval, jak se ze zdi začíná sypat suť. V ohradě z cihel se objevovaly praskliny. Odhodlán zatrhnout jí tipec vzal jsem zednické náčiní a znova látal díry, které utvořila. Bohužel novými děrami se jí dostávalo stále více potravy a vzduchu. Sílila a já měl co dělat, abych jí udržel zamčenou. Den co den jsem trávil víc a víc času, abych opevňoval hradby. A ona sílila a sílila. Nešlo to zastavit. Přišli přátelé a radili zcestné rady. Prý abych ji dál nevěznil, pustil ji ven. Že prý mě už nezraní. V slzách jsem upustil cihlu... Výbuch! Zídka se rozlétla do všech stran. Ocelová klec skřípala, jak ji trhala. A pak tam stála. V plné své síle a nádheře. Její tělo neneslo ani stopy po strádání, které jsem jí způsobil. Vykročila ke mně a zahřála mé srdce. Zase mě vynesla až do oblak. Zase jsem se cítil svůj. Cítil jsem štěstí, které mohlo přijít.
V posledních čtrnácti dnech vedla mé kroky. Vedla mě k vysněnému cíli. Šel jsem tudy, kudy radila a ve skrytu duše jsem se obával pádu. Ona neměla pochybnosti, živena názory mých blízkých. Dala mi křídla. V noci jsem kvůli ní nemohl spát a spřádal jsem plány, jak dojít ke štěstí. Uléhal jsem s ní, budil jsem se s ní. Občas sice neměla náladu, ale nakonec mi vždy dodala sílu.
Jednou si zase takhle letím. Vysoko v oblacích, jak to mám v oblibě. A můj vnitřní hlas mi říká: „Drž se raději při zemi, protože čeká tě pád!" Šel jsem to probrat s přáteli a oni na to, že jsem hloupý, že pád se konat nebude, jen sedmé nebe... Tak dlouho do mě hučeli, až jsem jim raději přitakal. Však důvěra ve vnitřní hlas je silná a proto jsem se už nevzdaloval tak daleko od povrchu. Na ní jsem viděl rozpaky.
No, a pak ustřihla mi křídla! Vlivem své intuice jsem zrovna nebyl daleko od země a tak jsem si jen prorazil srdce ostrým hrotem. Ihned začalo krvácet... A já se rozhodl, že tentokrát už jí šanci nedám. Vzal jsem ten hrot, co mi prorazil srdce a rozběhl se k ní. Ještě se to pokusila nějak okomentovat. Už si ani nepamatuji, co namítala. Něco o času a trpělivosti. Jenže já už neposlouchal. Už nikdy víc... Přiběhl jsem až k ní a probodl jí. Žádná zeď, žádná klec. Její bílé šaty v okamžiku vykvetly rudým květem. Vykvetly v místě, kde se do ní zanořil hrot. Nevěřila zprvu. Nechtěla chápat, že jsem to udělal. Vrhla na mě svůj pohled plný zoufalství. Bez citu jsem pozoroval, jak její oči skelní, když uniká z ní život. Pomalu jsem jí pouštěl. Lehce se svezla na zem. Zůstala bez pohybu...
A teď ji nesu v rakvi. Chci konečně jí pohřbít, abych už od ní měl navěky pokoj. Aby zase neodehnala tu novou, kterou si třeba přivedu. Chtěli byste vědět, koho jsem to zabil? Kdo leží teď v rakvi a koho chci pohřbít tak hluboko? Opravdu to chcete vědět? Dobrá. Já zabil jednou provždy svou Naději! Už nikdy nezjizví znovu mou duši. Nikdy...
|
|
Aktualizováno ( Čtvrtek, 07 říjen 2004 )
|
|
|
|
|
|
|
|
V dubovém Háji