Hradní chodbou se líně válelo ticho. Blížila se půlnoc, velká ručička hodin se pomalu chystala setkat se se svou sestrou tam, kde den začíná svůj čas. Světlo posledních dohořívajících svící se mihotalo po studených kamenech. Stíny vrhané starými zaprášenými brněními poskakovaly po stěnách. Červený koberec utíkal chodbou ke schodišti, kde se vydal na svůj pád po jednotlivých stupních schodů. Všechno se zdálo poklidné.

Pak se ozval výkřik. Napůl vztek a napůl bolest se šířily chodbami. Od kamene ke kameni, ode svíce ke svíci. Odrážely se od zdí a dorazily ke každému uchu v hradu. A pak, z místnosti odkud prve přišlo to zasténání, zařinčelo sklo. Byl slyšet rachot střepů padajících k zemi.

Uprostřed místnosti stál rám na zrcadlo. Zrcadlo už tam nebylo, místo něj teď uprostřed rám spočívala ruka sevřená v pěst. Stál tam muž, bez pohybu, jenom se mírně chvěl. A z kloubů pravé ruky, která před chvíli změnila zrcadlo v hromadu střepů na podlaze, mu začala stékat rudá krev. Tmavé pramínky krve splývaly po prstech a pak se oddělovaly v kapky, které putovaly, aby se dole rozbily o střepy.

Podíval se dolů. Před chvílí rozbil zrcadlo, aby už neviděl sám sebe. Nemohl se na sebe ani podívat. Nesnášel se. Unavený starý obličej, prošedivělé vlasy, šedé oči, které dávno ztratily lesk. To zbylo z kdysi hrdého, silného, mladého muže, jehož pýcha a hrdost nedokázala dělat kompromisy.

Chtěl jistoty. Všichni chtějí jistoty. Potřebujeme mít pocit, že ve světě stále se měnícím existuje něco... někdo, kdo je stále připraven nás vyslechnout. A když je nejhůř, pohladí, obejme, řekne chlácholivá slova. Prostě pevná plošina na propadajícím se bahně. Most přes hlubinu. Pevný hrad v bouři. Byl tou plošinou. Pevné pilíře a kamenná vytrvalost poskytovala ostatním bezpečí. Častokrát se skrývalo mnoho lidí pod jeho ochrannou střechou. Ani se neviděli, ale všichni našli oporu. Našli stálici, kam mohli kdykoliv přijít a zase odejít. Beze strachu, že budou souzeni. Vždy vítání.

Ale cokoliv, co není udržováno, o co není pečována, začne dříve nebo později chátrat. Ze začátku jen drobné prasklinky, nic důležitého. Jenže jen drobná skulina se postupem věků změní v trhlinu velkou. Za několik let už jen několik lidí nacházelo jistoty. V polorozbořeném hradu už nebylo tolik místa. Snažil se opravit skuliny, a možná by se mu to podařilo, kdyby nebyl natolik hrdý a odvážil se požádat o pomoc. Ale doufal, že časem se povede zalátat díry.

Nepovedlo se. A tak jednoho dne se zřítil pilíř, který narušil stabilitu. Co víc, za nedlouho přišla emoční bouře a zřítil se i druhý. Tak moc potřeboval také nějakou jistotu, nějakou stálici. Potřeboval se opřít. Potřeboval se opravit. Hned! A tak se rozeběhl temnou chodbou, najít jediného člověka, který mohl pomoci. Seběhl dolů po schodech. Ona už tam stála. Hluboké hnědé oči ho zkoumaly. Ani jeden z nich neřekl ani slovo. Bylo ticho. Sundal si košili. Pak přiložil ruce na svou hrudní kost. Ozvalo se lupnutí. Kost i svaly i kůže se podélně rozdělily. Hrudní koš se rozestupoval. A v něm tepalo srdce. Silné, ale slábnoucí, plamenné, ale hasnoucí, odvážně, však plnící se strachem. Rytmicky se stahovalo.

Stál před ní, s rozhaleným srdcem a beze slov říkal: „Je tvé!" Usmála se... Ďábelsky a andělsky zároveň. Přijde teď ta spása? Přijde teď ten okamžik, kdy se znovu stane vyrovnaným mužem? Na chvíli se odvrátila. Začal propadat panice. Ona ho odmítne? Nechá ho tu stát s rozervanou hrudí? Po tom všem, co pro ní udělal? Po všech těch dnech, kdy se mu chodila vyplakat na rameno? Ona odejde?. Hlavou mu rotovaly podobné otázky, ale dlouho to netrvalo.

Přistoupila k němu. Její téměř bílá ruka se jemně dotkla srdečního obalu. Cítil, jak jejími prsty koluje neuvěřitelná energie. Měla moc zahojit jakoukoliv ránu. Uzdravit nemoci těla i ducha. Cítil, jak se tak síla přelévá do jeho srdce a odtud ji krev roznáší po celém těle. Věděl, že takhle za chvíli nebude už nic ze všech těch trápení, které právě teď bičovaly jeho mysl. Zavřel oči. Hladila mu srdce a on vychutnával to jedinečné blaho. Oddával se pocitu, který ho naplňoval. Jeho srdce je v těch pravých rukou. A najednou nebylo. Odtáhla se, kysele se zatvářila a odvrátil se. Rázným krokem se vydala pryč.

Brzy se ale zase otočila. A její ruka udělala rychlé gesto směrem k němu. A cosi se v ní zablýskalo. Nůž... Rychlostí blesku prolétl vzduchem a zabodl se přímo do levé komory. Bolest! Nic nechápal. Proč ho takhle zradila? Proč se rozhodla mu ublížit. Nůž byl otrávený a srdce zmítající se ve smrtelných křečích pumpovalo ten jed do všech orgánů. Otrávila ho smrtelnou nemocí. Říká se jí hořkost. Pak uronila slzu a odešla. Navždy.

Padl na kolena. Viděl, jak mu srdce hnije a obrací se v prach. Rozpadlo se a nyní měl prázdnou hruď. Usedl na zem a celé měsíce tam zůstal. Bez pohnutí, bez srdce.

Temná hala halí strach

obrací se zvolna v prach

bez srdce a bez emocí

propadá se do nemoci.

Stín a šero, svíce už dávno vyhořely a nic neosvětlovalo temné prostory hradu. Až najednou, náhle a bez předchozích náznaků se hala zaplnila slunečním jasem. A komnaty vyplnil zvuk. Lub dup, lub dup... Zvuk tepajícího srdce.

Brzy ho uslyšel a s překvapeným výrazem vzhlédl a svůj pohled upřel doprostřed místnosti, odkud přicházela záře i zvuk. Ve zlatém obalu se tam vznášelo srdce. Nové, zdravé, magické. A tepalo. Klidně a pravidelně se stahovalo. Vstal. Několika kroky k němu došel. Natáhl ruce. Cítil teplo obklopující svalovinu. Uchopil ho a jeho tělem i myslí se znova začala šířit síla, kterou kdysi dávno znal, ale dávno zapomněl. Bylo to ještě před tím, než si spletl lásku s žádostivostí. Bylo to dávno předtím, než začal žárlivě milovat a toužit. Tahle síla byla starší a v ní neznamenala láska chtíč a touhu. Vášeň se neomezovala na tělo a milovat znamenalo milovat se vším všudy. Znamenalo to respektovat a ctít. Znamenalo to naprostou svobodu a volnost pro zúčastněné strany. Znovu to cítil a k tomu se připojovala spousta nových, dosud nepoznaných pocitů. Milovat znamená mnohem víc, než dosud tušil. Milovat se dá nejen člověk, ale i situace a okamžiky. Milovat se dá nejen to příjemné, ale i to zlé, které nám pomáhá nakonec poznat, co je dobré. Milovat můžeme i svého vraha. A pocítil znovu radost. Věděl, že tohle je nová šance. Otevřel hruď a na prázdné místo vložil nové srdce. Byl opraven. Jeho hrad se najednou projasnil a znovu nabyl stabilitu. Pilíře jako netknuté znovu stály na svých místech. Z rozzářeným výrazem přišel až k rozbitému zrcadlu. Jediný pohyb ruky a střepy sami se složily do rámu. Praskliny ještě chvíli přetrvaly, ale nakonec zcela vymizely. Viděl svůj odraz v zrcadle a věděl. Dnes začíná znova. Neví, jak to dopadne, ale ví, že potom má tolik pokusů, kolik bude potřebovat. Otočil se a hlavní branou vyšel ven. Mezi lidi.

Na nedalekém hřbitově vrzla vrátka a do uličky mezi hroby vpochodovalo procesí několika mužů a žen oděných v černých oblecích a kostýmech. Na očích všem do jednoho seděli drsňácký sluneční brejle. Měli jasný směr. Mířili přímo k zastrčenému hrobu. Všechny ostatní hroby měly zdobené náhrobní kameny, na nichž byly takový ty kýčovitý nápisu typu: „Navždy vzpomínáme...", atd. Jen jeden hrob nebyl pomalu ani vidět... Vlastně si ho mnoho lidí pletlo s hromadou kamení, kterou lemplácký odklízecí služby nejsou s to zlikvidovat.

Došli až před hrob. Skutečně. Nevypadalo to jako hrob, o tom nebylo potřeba diskutovat. Jedna z žen se naklonila k jednomu z mužů a tiše šeptla: „Nechápu, co tady hledá!" A pak tam stáli... a stáli... do večera. Když už se téměř všichni až na toho, co to zjevně vedl, začali těžce nudit, padlo to rozhodnutí... Z úst toho nejvyššího zaznělo: „Exhumovat!" S tím se prudce otočil a vyrazil pryč ze hřbitova. A vrabec, co zrovna v tu chvíli letěl nad nimi mohl vidět, jak zatímco ten nejvyšší odchází pryč, jeho podřízení po sobě chvíli hází otrávené ksichty, ale nakonec se do toho přeci jen dali. Odklízeli kameny. Kámen po kameni. Trvalo chvíli, než odstranili kopu kamení a tunu hlíny... pak ještě zvláštní dřevěnou krabici... ne rakev, ale obal na ní... pod touto vrstvou byla ještě klec a v kleci teprve rakev. A jedna žena pravila: „Slyšela jsem, že to byla mrcha... ale zas taková?" Pak vyndali rakev, spěšně zaházeli hrob. Obloha se mezitím zlověstně zatáhla. Přišla bouřka. Když nesli rakev z oblohy se valily hektolitry vody a blesky bičovaly nebesa. Naložili rakev do dodávky a odjeli pryč. Ani za sebou nezavřeli branku. Ta se houpala ve větru a ještě dlouho skřípala.

Den začal vcelku slibně. Sice bylo ráno, bylo brzo a byl jsem ještě nedospalej, ale čert to vem! Už jsem si pozvolna zvykl na šílený ranní vstávání. Přijal jsem to jako nedílnou součást svého nového života. Vskutku jsem začal žít nový život, Přestěhoval jsem se, našel jsem si nový přátele a vůbec tak nějak jsem celkově renovoval své životní prostředí. Emoce jsem úspěšně odsunul na dvěstěpadesátou kolej. Ani na ně nebylo vidět. Z toho taky tudíž plyne, že jsem to ráno ani neměl náladu. A teď nemyslim neměl náladu jakože měl, ale blbou, nýbrž neměl náladu jakože neměl vůbec. Žádnou. Udělal jsem v tomhle smyslu fakt velkej pokrok. Taky mě to stálo spoustu dřiny a píle, ale nakonec mi ta fuška přinesla slaďoučký ovoce. Nicméně, jak jsem již řekl, neměl jsem emoce a tudíž ani radost z těch plodů. Tak mě napadá... k čemu mi to teda vlastně bylo? Aha, už vim, necítil jsem ani smutek, ani žal, ten co mi tehdy všechno vzal (bude ze mě nejspíš básník).

Takže jsem se vohákl do vohozu a vyrazil směr ústav soudního lékařství. Tam jsem totiž už nějaký čas pracoval jako soudní lékař. Práce nic moc, na druhou stranu tam zase nic nepokazíte. A mrtvoly vám do toho navíc furt nekafraj, jako jistí pacienti. Večer mi volali nějací chlápci od policajtů, jestli se můžu podívat na nějaký tělo. Podezření na násilnou smrt. Vtípek (a zároveň háček) byl v tom, že to tělo už bylo hezkou řádku let pěkně pod drnem. Víceméně kostra a nějaký ty dehydratovaný složky tkání... No, s chutí do toho, půl je hotovo.

Před ústav jsem dorazil těsně před začátkem mé pracovní doby. Pozdravil jsem vrátného. Ten se stále považuje za nejdůležitější osobu v budově a tudíž na mě jako obvykle nereagoval. Ještě, že už mě takový věci nerozhází. Kdysi, když jsem ještě studoval, tak mi takovýhle věci dokázali zkazit celý den. Projel jsem elektronickou čipovou kartou snímačem a měl dobrý pocit z toho, jak od teď už dostávám za svůj pobyt zaplaceno. Luisa (sekretářka) mi ještě za chůze podala snídani a nějaký papíry. „Tady je ta dokumentace k tomu tělu, jak Vám včera volali," řekla odporně pískavým hláskem. Ta ženská byla úplně blbá. Kdyby netrávila třetinu své pracovní na zádech v kanclu vedoucího ústavu, musela by teď někde v jídelně drhnout nádobí... Vzal jsem si dokumentaci a nechal jí o samotě, aby se mohla připravit na šéfa...

Mám zásadu: Nikdy nenahlížím do dokumentů předtím, než si sám prohlídnu tělo a udělám si závěr. Je to kvůli tomu, že nějaký člověk do těch papírů už napsal svoji hypotézu. A jelikož je potřeba maximální objektivita, nechci se nechat ovlivnit. Člověk má tak často sklony dát jiným za pravdu. A tak se do dokumentů koukám zásadně až potom. A tak jsem zprávu od jakéhosi detektiva XY položil na stůl, vklouzl jsem do svého (vždy pečlivě vypraného) pláště a na ruce natáhl latexový rukavice (jak já ten pocit nesnáším).

Už na mě čekala. Celá rozdychtěná se na mě šklebila z pitevního stolu. Zkušeným pohledem se dalo ihned poznat, že se jedná o ženu. Tvar lebky, postavení a šíře pánve. Trochu to komplikovalo to přischlý maso, ale i tak... Jenže tady bylo ještě něco jiného. Hned jak jsem ji spatřil, něco se ve mně hnulo... něco... co bolelo! Nechápal jsem to. Přeci jsem si na takovýhle pohled už dávno zvykl. Ale přesto...

Celé dopoledne jsem prozkoumával tělo a nabíral vzorky. Skelet nenesl žádné stopy po násilí. A v tom něčem, co zbylo po mase, se už nic kloudnýho nedalo najít. Jediný, co jsem mohl udělat je poslat vzorky do laboratoře, ale ani tady jsem si nemohl být jist. Pozvolna jsem docházel k závěru: způsob smrti zkoumaného objektu... nejasný. Přikryl jsem jí, sundal rukavice a umyl si ruce. A jak jsem tak mydlil kůži, jako by se ozvalo tiché zasténání... Hluboký vdech a pak pomalý a bolestný výdech! Skoro bych přísahal, že to bylo moje jméno, co někdo s takovou námahou a bolestí vydechl... Někdo tu celou dobu byl se mnou! Polilo mě horko. Značnou chvíli jsem tam stál jak přibitej. Jenže mi nezbylo po chvíli nicnedění dojít k závěru, že jsem halucinoval...

Zpět ve své kanceláři jsem se podíval, co mi páni policisté napsali...

Pohlaví: žena

Věk: neznámý

Důvod předání: důvodné podezření na násilné ukončení života (důkazy ve spisech)

K prošetření: ostatky; oděv; vražedná zbraň

Vražedná zbraň. No, tak jsem se na ní šel podívat. Byla tam, kde měla být, ve speciální místnosti pro tento účel určené. A taky oděv... Když na něj padl můj pohled, vybavila se mi... měla... stejný šaty. Stejný bílý šaty (i když čistší, než tyto... na druhou stranu neležely tak dlouho pod zemí...). Vzal jsem do ruky igeliťák s předmětem doličným. Byl to ostrý hrot! Úplně mě to omráčilo... vzpomínky! Ne! To ne! Srdce se mi rozbušilo rychlostí světla a dech můj se jak o závod snažil stačit srdci. Na těle mi vyvstal studený pot a já si vzpomněl... Spěšně jsem vyběhl ze dveří a poslal sekretářku do laboratoře, aby udělali spěšnou analýzu tý věci...

Přešlapoval jsem. Čekal jsem. Bál jsem se vrátit do pitevny... co když je to opravdu... ne to není možný, co bych dělal? Určitě by mě odsoudili! Byl jsem zoufalý. Pak se vrátila ta blbá nána se svým blbým pisklavým hlasem a vrazila mi do ruky výsledky. Pak se zdekovala. Ruce se mi klepaly, když jsem rozlepoval obálku a nahlížel dovnitř. Zajímaly mě hlavně vzorky krve.

Chlad vystupoval ze země a objímal vše, co na ní stálo. A slzy z korun padající se ještě v letu měnily ve střípky ledu. Brzy to vypadalo, jako by někdo posypal půdu ledovou tříští. Z dálky byl slyšet nářek, ale nikdo neplakal. Ve vzduchu byla cítit úzkost.

Větve se začaly měnit. Nejprve je pokryla vrstva ledu. Jako glazura na keramice. Blyštěla se, jako by odrážela sluneční paprsky. Jenže slunce nesvítilo. Dávno nesvítilo. Bylo skryto vrstvou prachu a dýmu. Popela a páry.

Přestaly plakat. Zamrzlo jim srdce a opustil je žal. Pokryly se pevným krunýřem. Neplakaly. I země ztuhla. A v dálce byl slyšet pláč. Ale nikdo nenaříkal.

Zvedl se vítr. Větve byly nehybné. Jako by bylo bezvětří. Ale on foukal vítr. A chtěl, aby se zase stromům vrátil život. Aby se do jejich korun vrátil pohyb. Chtěl zase vidět, jak mu radostně mávají na pozdrav. Začal foukat mnohem silněji.

Větve prokřehlé chladem nemohly čelit nárazům větru. Střepy se začaly sypat z výšky a se smutným zaskřípěním se drtily o zem. Tak jako naděje v mysli se bortily stromy. Rozpadaly se na kusy. A bylo slyšet sténání, ale nikdo nedýchal.

Rozprášené kusy ležely všude kolem na ledové pláni. Větru došlo co udělal a velmi toho litoval. Jenže už nebylo, co by udělal, a tak to radši vzdal. Odletěl na západ. A bylo slyšet vzlykání, jenže nikdo nevzlykal.

A vody v oceánech zamrzly. A řeky se staly jen kusem ledu. Zvěř ulehla ke spánku. K věčnému. Rostliny zhynuly, stejně jako stromy v ese. Vítr zůstal sám. Na celém světě sám. A od té doby létá, nadzvedá led a trosky a hledá. Občas vylétne vysoko a jindy se raději drží při zemi. A na celé planetě hledá... Jenže nemůže najít. Pak si vzpomene, že již dlouho neviděl slunce a vylétne nad hustou vrstvu mračen, prachu a popelu. Pozdraví slunce.

Drží si naději, že jednou mračna sednou a na zem se opět vrátí to, co tu bylo...

Je sám.

Je slyšet pláč.

Pláče vítr.