Měli jsme za úkol napsat seminární práci "s psychologickým zaměřením"). Dlouho jsem si nemohl vybrat, až jsem někde uslyšel: "Kéž bych měl trochu štěstí..." Zatmělo se mi před očima, rychle jsem vyhrabal kus pomuchlaného papíru a začal zaznamenávat myšlenky, které se začaly valit nadsvětelnou rychlostí... Toto vzniklo:

           Když se tenkrát ráno probudil a zjistil, že mu přes noc narostla křídla, zachvátila ho nezměrná radost. Ani v nejhorších představách by ho nenapadlo, že o pár let později si bude v louži krve rvát vlastní peří a prosit toho, co mu ten proklatý dar dal, aby si ho vzal zase zpět. Vůbec mu tenkrát nedošlo, že by se ho vůbec mohl někdy chtít zbavit. To ráno mu to přišlo úžasné. Netušil, co se skrývá za schopností vidět skrz a jaké peklo je ukryté v ochranných křídlech, které poskytnou pocit bezpečí všem které obejmou, s vyjímkou majitele těch péřových okovů. O tom nepřemýšlel. Tehdy prostě užíval života a lítal.

            Vidět skrz znamená vidět i to, co je ostatním zrakům skryto. Znamená to odhalit nejvnitřnější zákoutí duše, které si jejich vlastníci tak pečlivě střeží, buď proto, že si nemyslí, že by jim pomohlo, kdyby to někdo věděl, nebo je skrývají sami před sebou, když se neodváží připustit si realitu s její nekonečnou tvrdostí. Vidět skrz ale znamená i prohlédnout skrze koloběhy časů a vidět směr, kterým se nezastavitelně valí lidstvo do vlastní zkázy. Vidět skrz znamená cítit emoce druhých jako svoje vlastní a sám se tak ztrácet před svými vlastními city. Pozorovat citové pohnutky ostatních a chlácholit jejich žaly, zatímco vlastní žaly rostou a zatemňují mysl.

            Mít křídla znamená moci létat... Nikoli však po krásách vesmíru, ale v bahně světa. Mít křídla znamení chytit proud událostí a plachtit s větrem. Nechávat se zavanout tam, kde právě zlo koná svojí vůli. Snažit se bojovat proti zlu, abychom na konci svého boje zjistili, že nepřítel se skrýval jinde. Převlečen v rouše beránčím. Na konci našich bojí tak často zjišťujeme, že jsme zabili svou jedinou šanci na vítězství a že už není návratu. Mít křídla ale také znamená moci se povznést nad to všechno a přestat vnímat dobro a zlo jako oddělené věci... Jenže to ústí v nekonečný pocit zoufalství, že nic dobrého není dobré... Vše dobré, co se nám děje totiž zákonitě vyžádá si svou daň a až si jí vybere, zůstane z našeho štěstí jen spálená louka, kde květiny už dávno nerostou a zvěř se nepase. Louka, která jen jako černá vzpomínka na štěstí zaplaví naše srdce a my si uvědomíme, co jsme měli a jak jsme byli šťastní. Byli? Budeme?

            Ke křídlům patří uši. Naslouchající uši, vybavené milujícím srdcem. Naslouchat neznamená slyšet. Naopak, znamená to neslyšet. Neslyšet obsah slov, ale naslouchat řeči, která není formována rty, ale údery srdce. Naslouchat znamená trpět. Trpět s těmi, co jim nasloucháme, protože když nás přivolají, málokdy jim srdce plesá radostí. Většinou jejich srdce svírá trnová koruna a bolest a žal tryská proudem. Naslouchat znamená cítit vše s nimi. A pak, když je bolest pryč, zas popadne vás vítr a na vašich bělostných křídlech vás odnese do jiného pekla.

            A vy hledáte duši, která bude mít uši. Uši pro vás. Ale vítr je příliš silný a křídla příliš velká a vy náhle zjistíte, že už nemůžete vystoupit. Dokud budete mít křídla, uši, srdce a schopnost vidět skrz, nemůžete se vymanit větru, který je tak silný a protahuje vás trním. Jste umazání špínou lidstva a sledujete zkázu lidského společenstva. A tak jednoho dne jste zranění, unavení a na těle máte smrtelné rány a přitom není nikdo, kdo by je ošetřil. Ti, co vás milují snad zůstali někde v dálce, trápí se pro vás, ale vy nemůžete být s nimi, protože vítr už k nim nevane. A zamilujete li si někoho nového, hned vzroste ve vás strach. Začnete se bát okamžiku, kdy se zase zvedne poryv a budete muset roztáhnout perutě a nechat se strhnout. V dálce nekonečné budete trpět, ti co vás jednou milovali zapomenou, ale vy nikdy. Vy jste totiž Okřídlenec a okřídlenci mají dobrou paměť. Příliš dobrou, než abyste s ní mohli být šťastní. Setkání s lidmi si totiž budete pamatovat do posledních detailů, každý vzdech, každé slovo, každý dotyk. Znovu a znovu je budete prožívat, ale s vědomím, že zůstali někde tam, kam vy už nemůžete. A až vaše slzy budou brázdit krajinu vašich obličejů, pomalu vám dojde, že s tím nic neuděláte. Prostě nic. Kdykoliv se totiž rozhodnete vytrhat si všechno peří, vyškrábat si jasnozřivé oči, umlčet srdce, kdykoliv jen pomyslíte na to, že byste vrátili to, co vám bylo zlostným vládcem přiřknuto, dojde vám, že byste se vzdali sami sebe. Protože si uvědomujete, že přes útrapy všech vichřicí, přes proplakané noci, přes zranění, co se nehojí a nejen na těle, ale hlavně na duši, přes to všechno jste to prostě vy. A je to to, čeho si na sobě vážíte a bez toho jste jen šedá myš někde v davu. A tak nakonec opustíte pokus ustřihnout si křídla a polámaní budete sedět v koutku a doufat, že se vítr alespoň na čas uklidní.

            A on se třeba i uklidní. A k vám do života je najednou přivát jiný okřídlenec. A vy se radujete. Najednou máte pocit, že život je zase krásný a vy se jen těšíte a radujete. Všechny rány zmizí a ten zvláštní pocit vás zaplaví. Vychutnáváte každou chvíli a najednou zapomenete na vítr. Zapomenete na proudy času a namalujete si vlastní cestu. A tak vám najednou dojde, že to všechno mělo smysl. Ten proud a vítr vás totiž dovál sem a taky k vám dovál Okřídlence a vy konečně nejste sami. A tak to asi bylo plánováno a milujete stvořitele. Toho, co jste ho ještě před nedávnem proklínali.

            A pak přijde ten den, kdy se vítr ohlásí. Možná budete mít to štěstí a začne se zvedat zvolna a vy budete mít čas se rozloučit a společně uronit slzu. Nebo taky ne a vy se probudíte a zjistíte, že vašeho Okřídlence unesla noční vichřice. Musela přijít tak náhle a pak rychle odejít, protože teď je zase bezvětří. A vy pláčete do noci, pláčete do dne.. Voláte, ale ve skrytu duše vám dochází, že jste zůstali sami.

            Když přijde čas a vítr se zvedne, nezmůžeme nic. Když vítr rozdělí, člověk ani okřídlenec nemůže vzdorovat. Může přemýšlet, může bádat po smyslu, ale nakonec nezbude mu jiné volby, než podvolit se osudu.

            Když zjistil, že má křídla, byl tehdy velmi rád. Teď už jen ví, že s tím nic neudělá. Tiše... Slyšíte to? To je vítr... Zdvihá hlavu, zdvihá se celý... A vítr ho nese pryč. do dálky neznámé, skrze proudy času. Nezbývá než doufat, že vítr má soucit s Okřídlenci a všechny je pomalu nese na jedno místo, kde se jednou všichni sejdou a spočinou v míru.