Mé tělo hnije v nekonečném hříchu

Červi, žížaly a larvy

Však duše osamocena, v děsivém to tichu

Černobílé zdají se být barvy.

Pustina prázdná a rozpraskaná zem

Sucho, prach a špína

Vymetenou před oltářem, zmije lezou sem

V očních důlcích hlína.

Zkouším ze rtů svých

Vypustit aspoň smích.

Jenže zdá se, že na mé tváři

Úsměv víc už nezazáří.

A tak se snažím žertovat

O tom, jak chtěl jsem milovat.

Moc mi to nejde, zdá se mi,

Tak tvářím se jak praštěný.

Nejspíš jsem v dobrém rozmaru

A tak je všechno po staru

Tady jen vtípky, támhle smích

Nikdo neví, že jsem vevnitř ztich.

Utírám kapky smíchu ze sklenky

V očích mi mizí panenky

Duhovka okna světa uzavírá

A v mysli mojí zeje černá díra.

Ve vesmíru věru malém

Dělám se svých citů harém

Válí se jak děvky v chlívě

Asi došlo k velké chybě.

K chybě v nějakým programu

Co dopadl mi na hlavu

K chybě co se nepustí

Kapička Há Cé eL

Hledá si cestu v zem

Nicméně nějak zbloudila

Když mi ruku zkropila.

Trochu mě to deptá,

Když mi kůži leptá

Trochu mě to provokuje

Když se kůže odchlipuje.

Kapka teče zase dál

Až na kost, to jsem se bál!

Kde jsou zbytky mojí kůže

Už ani louh mi nepomůže.

Nicméně to zkouším vřele

Netvářím se nevesele!

EN áá óó Há zlehka

Na má pírka lehká.

V louži srajdy

V srdci kajdy.

Jedna malá kapička

Zavřela mi očička.

Na konečné stanici

jsou lidi divně vonící

snaží se rvát z vozů

to snad mají s sebou kozu?

Na zastávce u metra

narazil jsem na Petra

byl ostříhán nakrátko

vypadal jak prasátko.

Na nádraží před vlakem

smrdí lidi oblakem

obláčkem smrduté páry

metan dere se skrz anální spáry.

Na konečné stanici

jsou lidi divně vonící

vystupuji z vozu ven

nebo je to nádorem?