|
 |
 |
 |
 |
V dubovém Háji
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
Dostal do ruky štětec a paletu plnou barev. Dostal i plátno a rám, kam ho mohl napnout. A dali mu i stojan, kam si mohl rám s plátnem postavit, aby se mu pohodlně malovalo. A pak mu řekli: "Maluj!" a nechali ho být.
Chvíli stál, a byl šťastný, že je volný... ale pak si začal zoufat, protože nevěděl co má namalovat. Stál a zoufal si tak dlouho, až se zjevil anděl a ptal se: „Copak je, můj milý človíčku, že si tak zoufáš?" „Řekli mi, že mám malovat, ale já vůbec nevím, co mám namalovat... Nevím nic o barvách a už vůbec nic o způsobech tahů štětcem... jak můžu něco namalovat, když nevím jak?"
Anděl se chvíli rozmýšlel a pak řekl: „Stačí prostě jen vzít štětec a začít, plátna máš dost, když se ti to nepovede, můžeš začít znovu!" Tu se človíček tuze rozčílil: „Všichni mi říkáte, abych maloval, ale nikdo z vás mi neřekne co a jak! Celý život jen čekám, až mi to někdo řekne... a nikdo nic!"
V tváři anděla se na prchavý okamžik objevila lítost. Za chvíli se však již znovu usmíval: „Tak dobrá... pomohu ti. Vezmi štětec a namoč ho ve vodě a pak rozmělni barvu..." „Kterou?" „Podle toho, co chceš malovat." „Já nevím! Proto se tě ptám!" V oku anděla se zablyštěla slza... pak pokračoval přívětivě: „Co máš rád? Co bys rád viděl na obraze?" „Já radši nemám nic rád, protože pak by mi to chybělo..." Blyštící se slza v tváři anděla se vydala na svou cestu ke koutku úst... anděl mluvil dál: „A co kdybys namaloval třeba strom?" „Nevím... je mi to jedno!" Slza skápla a roztříštila se o zem... anděl pak přikázal: „Vezmi štětec a namoč ho do hnědé barvy! Pak udělej silnou svislou čáru jako kmen! Dole ji rozšiř a naznač tak kořeny. Několika rozbíhajícími se čarami udělej korunu!" Pak vyper štětec a zelenou barvou udělej listí!"
„A mám udělat jednotlivé lístky, nebo šmouhu a tak naznačit korunu jako celek?"
Anděl, ač nedal to na sobě znát, zvolna propadal panice: „Musíš pochopit, že cokoliv uděláš, záleží jen a jen na tobě. Chceš-li, namaluj korunu jednolitě. Pokud se ti víc líbí jednotlivé lístky, namaluj je odděleně. Udělej co uznáš za vhodné." „A jak bys to namaloval ty?" A zoufalství v srdci anděla se již nedalo skrýt... z očí se mu proudem začali valit slzy. „Já bych namaloval pár lístků, abych naznačil jejich individualitu a zbytek koruny bych spojil v celek, abych naznačil neoddělitelnost všech částí!" „To je dobré," řekl človíček, „tak to namaluji" Jak řekl, tak udělal a za chvíli z obrazu zářil nádherný strom, který namaloval. „Teď už víš, jak malovat," pokusil se anděl o úsměv, „už mě nepotřebuješ.." A zmizel... Človíček už neviděl, že sedí opodál a stále ho sleduje. Pláče žalem...
A tak si člověk začal zase zoufat. „Dobře, namaloval jsem strom, ale co mám malovat dál? Ukaž mi cestu!" Stál tam a zoufal si dny, měsíce, roky. A lidi kolem něj malovali své obrazy a on jen stál a v duši jim záviděl... A anděl opodál ronil slzy bolesti za pomatence, co nenávidí svůj život jen protože neumí malovat obraz svého bytí. Pochopí to někdy? |
|
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
Pokojem se šířila vůně vonné tyčinky. Spojovala se s temnotou a se vzduchem, který zvolna proudil malou mezerou v pootevřeném okně, a dohromady navozovali mystickou atmosféru, která byla jedinečná pro tu napínavou a asi i nebezpečnou cestu, kterou se dnes pokusí vykonat. Jediné, co ještě bojovalo s tmou, byla skomírající svíčka na poličce. Poblikávala zpoza knihy a vrhala její stín přímo do tváře dvou lidí. Seděli v tureckém sedu na béžovém koberci, který hladí bosou nohu, když po něm jdete. On měl ruce mírně zdvihnuté, s dlaněmi otočenými nahoru, ona měla své dlaně položené na jeho. Tváře měli přivrácené jeden k druhému, ale nehleděli si do očí. Jejich oči halila opona víček. Skrze dotek dlaní si uvědomovali jeden druhého. Ruce se mírně zdvihaly s nádechem a pak zvolna klesaly s každým výdechem. Cítili, jak pod pokožkou proudí krev. Vnímali tep srdce. Jejich energie se mísily.
Rty se jim rytmicky pohybovaly. Jako by se snažily odříkávat nějakou pravidelnou litanii, ale zvuk byl zachycen a pohlcen ještě dříve, než stačil opustit prostor jejich těl. A tak seděli v naprosté tichosti a téměř bez pohybu. Dlouhé hodiny.
V onen okamžik se závěs na okně zakomíhal a leštěné krystaly zavěšené spirálovitě vedle sebe na okně zazvonily. Právě tehdy oba zároveň otevřeli své oči. Právě tehdy se bez domluvy rozhodli, kdo z nich dnes podnikne cestu. Dnešní noc to bude ona.
Hleděla do středu jeho oka, do temnotou rozšířené zornice a zpozorovala v ní světlo, které jako by se šířilo ven. S každým výdechem bylo silnější a za několik minut už ji zcela obklopovalo. Světlo jeho vnitřního světa jí zcela obstoupilo. A ona věděla, že ji přijal. Vpustil ji do své mysli. Otevřel jí bránu do vnitřního prostoru sebe samotného. Do světa svých představ.
Brzy přestalo být světlo tak oslnivé a v okolí se začala objevovat krajina. Zatím v mlze, ale věděla, že nebude trvat dlouho a celá její mysl se přesune sem. A skutečně, za několik málo chvil mlha ustoupila a ona se octla v ráji. Nad hlavou měla jasnou oblohu se sluncem. Po ní běžely mraky, nikoliv však temné a těžké, ale bílé svou lehkostí. Nabývaly různých tvarů. Stačila trocha fantazie.
Stála teď na kopci. Shlížela dolů do údolí, nad kterým se rozevřela duha. Duha! Byla tam, i když nepršelo. A blyštěla se nejjasnějšími barvami. Uchvácena krásou čistých barev, rozeběhla se dolů. Probíhala porostem rozkvetlých květů a vonící trávy. Kolem ní se poklidně pásli koně. Někteří černí, jiní bílí nebo hnědí. A všichni vznešení. A někteří měli roh a jiní křídla.
Doběhla až k lesu. Mohutné duby stavěly na odiv své kmeny a jejich zlatozelené listí poskytovalo příjemný stín. Však nejen duby rostly v tom lese. Mohla tu najít břízy, buky, ale i smrky a borovice, na kterých rostlo jmelí. V podrostu borůvčí i maliníky. Vznešený náprstník i zlomocný rulík se žlutými kvítky a černými bobulemi.
Chvíli šla jen tak po okraji lesa, až došla k potoku. Voda se třpytila ve světle slunce a lesklé kamínky na dně jen potrhovaly lesk.Vydala se proti proudu potoka, jenž obtékal kopec a mizel někde v dáli. Za několik chvil došla až ke stříbrnému vodopádu. Stála před mohutným skalním útesem. Z vrcholku padal vodopád. Pod ním se dlouhodobým účinkem mocné síly vody vyhloubila tůňka. Hladina se vlnila, ale u okrajů byla již klidná jako zrcadlo, takže se na sebe mohla usmát, když se sehnula, aby se osvěžila chutnou vodou. Jediný lok ji naplnil blahem. Smála se a rozeběhla se lesem. Proběhla kolem zlatého draka, který na pozdrav roztáhl křídla a z jeho krku vystoupil zlatý vodotrysk, který zaplnil okolí zlatými vločkami. Ty se pak usazovaly na listech, keřích i vlasech. Smála se a tančila lesem. Až vyběhla ven... Stála na cestě, která po několika metrech přecházela z lesní cestičky v betonovou silnici. Nad ní jako obrovské monstrum visela velká cedule nesoucí nápis „K lidem" a opatřena bílou šipkou ukazující vpřed. Několik metrů za cedulí byla ohromná brána zamčená těžkým mohutným řetězem opatřeným těžkým visacím zámkem. Po obou stranách pokračoval vysoký plot chráněný ostnatým drátem, jehož hroty ocelově zářily, jakoby čekaly na lidskou kůži, do které by se mohli s chutí zakousnout. Na chvíli strnula, jak pozorovala ten výjev děsu. Nečekaná hrůza v krajině snů... Po nejasně dlouhé době váhání se vydala směrem k bráně. Za ní viděla lidi. Různé lidi. Hodné lidi, zlé lidi, mladé lidi, staré lidi, hezké lidi, ošklivé lidi... prostě lidi. A mezi nimi i holčička s panenkou. Ta ji zaujala ze všech lidí nejvíc. Zářil z ní čistý duch a dobré srdce. Holčička si brzy všimla, že ji někdo pozoruje. Usmála se a přišla až k plotu a stoupla si naproti ní. Měla hnědé kudrnaté vlásky, smaragdově zelené oči a na ústech milý úsměv. Jako andílek. Panenku v ruce zřejmě hodně milovala. Usmály se obě a pak holčička chtěla prostrčit skrze plot ruku. Jenže v momentě, kdy se jemná dívenky ruka dotkla kovového výpletu plotu, přeskočila jiskra a holčička vyjekla bolestí. Ve vzduchu byl cítit pach spálené kůže. Chvíli se svíjela v křečích. Pak se jí podařilo pustit se. Po tváři jí stékaly slzy, když utíkala pryč. A lidi tam venku se jen zle dívali, a pak pohrdavě odcházeli pryč.
Nechápala. Nechápala nic z toho, co se tu právě stalo. Vrátila se zpět do lesa, kde hledala bezpečí. A jeho lesk jí brzy zbavil vzpomínky na bránu, plot a holčičku s panenkou. Octla se teď mezi miliony motýlu. S lehkostí vánku poletovaly všude kolem ní. Rozpřáhla ruce a nechala motýly, aby na ni sedali. Harmonie barev byla vskutku nádherná, doprovázena šumem motýlích křídel.
Spatřila stín. Postavu, co se skrývá mezi stromy a pozoruje celé dění, ale neodvažuje se přiblížit. Jakoby se něčeho bála. Málem by zapomněla, kde vlastně je! Tohle musí být on, stvořitel tohoto světa. Rozběhla se za ním.
Sotva však zjistil, že se vydala jeho směrem, začal prchat. Kulhavým krokem chvatně utíkal pryč. „Počkej!" volala za ním, ale on nereagoval. Ona byla však zdravá a brzy dohonila jeho kulhavý krok. Zastavili se. „Tak jsem tady!" smála se, „přece mi nechceš prchnout!" Jen stál, stále odvrácen zády, hlavu skloněnou do země. Skrze zuby procedil něco jako: „Vítej v pekle!" Nebrala ho vážně. Musel žertovat. Vždyť to, kde se nacházeli nemohl brát jako peklo. Znala ho a věděla, že takhle si vždy představoval svět. Zhoupla se v kolenou, přiběhla k němu, položila mu ruku na rameno a pak ho oběhla...
...a pak zděšeně ustoupila tři kroky zpět. Se strnulým výrazem pozorovala jeho zjev. Vypadal tak staře. Pocuchané vlasy prošedlé a stejně tak vousy. Ve tváři mnoho jizev. Stejně jako všude po těle. Některé po tržných ranách, jiné po bodnutí nebo po spáleninách. Celý byl poset jizvami. Co víc, měl na sobě i čerstvé rány, ze kterých se řinula krev. Vypadal velmi slabý, starý a zbídačelý.
Po několikasekundovém šoku se vzpamatovala. Uvědomila si, že je to jen obraz... ale není to vlastně o to horší? Váhavě přišla až k němu a vzala ho za ruku. Při tom zpozorovala dlaň a na ní vypálený vzorek, který už před chvílí někde viděla... jen si nemohla vybavit kde. Pak si vzpomněla, náhle měla před očima ten výjev. Už věděla, kde ten vzorek viděla. Plot! Měl na dlaních vypálený plot. Sice se vzorek několikanásobně překrýval, ale stále ještě šlo zřetelně rozlišit místa, kde se dráty setkávaly. Ale jak k tomu přišel? Zpozoroval její úvahy a řekl: „Dlouho jsem se pokoušel přelézt... nakonec jsem už nesnesl muka a bolest, tak jsem to vzdal." Odvrátil se, sehnul se pro hůl, kterou našel u svých nohou a za pomoci toho kusu dřeva se belhal pryč. „Kdo... kdo tam postavil ten plot?" Zastavil se, chvíli stál. Pak vydechl, otočil se a řekl: „Já. Kdysi jsem ho postavil sám. A postavil jsem dobrou zábranu... bohužel." „Ale co... Na co bys chtěl uniknout pryč z tohoto nádherného světa?" „Nádherného pro hosty, ale vězením pro stálé obyvatele...," bolestně semkl víčka, „muka!" Pod zavřenými víčky se mu objevily slzy. Nechápavě se na něj podívala: „Nerozumím!" „Přišla jsi a zase odejdeš. Nebudeš zde, až na tento svět padne soumrak. Nebudeš, až se stíny změní a na mě padne samota. Až trny bolesti zase semknou mé tělo a já budu ze všeho nejvíc toužit po někom, kdo by mi pomohl je zpřetrhat... Můj svět je věru krásný pro ty, kdo v něm nejsou doma. Však pro mě je utrpením!"
Chvíli mlčky šli. Stále nemohla pochopit, co by na tom světě mohlo být zlého. Zastavil se. V jeho obličeji zpozorovala zděšený výraz. Byl to bolestivý výraz. Pak se zem zachvěla. „Bože ne! Znovu už ne..." vydechl. Chvíli po tom se země vyrostla podivná rostlina. Neměla listy, jen dřevnatý stonek porostlý obrovskými trny. A ten stonek hbitě ovinul jeho nohu. Trny se zanořily do masa. Krev zaplavila stehno i lýtko. Bolestivě sípal ve snaze vyprostit se ze sevření. Ale boj byl marný. Za několik málo chvil už celý ovinut byl rostlinou. Hrůzostrašná podívaná. Pak se ozvalo loupnutí a šplouchavé mlasknutí. To když se stonek zanořil kolem hrudní kosti pod žebra a s prasknutím je od sebe odtrhl. Už ani nemohl vzdychat, když se mu rozevíral hrudník. Krev kapala...
V křečích sebou zmítal. Ona se nezmohla na nic. Pak se krajinou rozlehl škodolibý a krutý smích. Rostlina uvolnila trny a velkou ranou s ním praštila o zem. Bylo slyšet lámání kostí. Zlověstný stonek pak zmizel odkud přišel a lesu zase vládl mír. Ležel na zemi s otevřenou hrudí. A vevnitř tepalo srdce. Rychle jako o závod. Překonala hnus a pohlédla tam. Kolem srdce byl ovinut ostnatý drát. Jako had a s každým úderem způsoboval velikou bolest. Zvolna začala chápat, proč mluvil o utrpení...
„Není způsob jak se odtud dostat? Musí být cesta pryč!" zvolala naléhavě. Zdvihl ze země zkrvavenou hlavu. Mluvil těžce, jak jen to umožňovala rozervaná hruď: „Můžeš odejít kdykoliv si to budeš přát." „Ale já nemyslela cestu pro mě..." Zesláblou třesoucí se rukou ukázal do dálky. Když se tam podívala, viděla, že se krajina i prostor úplně změnili. Po několika metrech končil les mohutnou průrvou, přes kterou vedl chatrný provazový most. Velmi dlouhý most...
Došla až ke kraji průrvy a při pohledu dolů se jí jala závrať. Ta propast neměla dno! Alespoň ho neviděla. Most se občas zazmítal v poryvech prudkého větru vycházejícího zezdola. Smutně se vrátila. „Dokážeš to! Dokážeš přejít tu průrvu!" „Ne. Nedokážu." Znělo to klidně a smířeně. Pokračoval: „Ten most mi není poslední překážkou. Už jsem byl až na druhé straně... Pět hodin jsem v té šílené výšce postupoval krůček po krůčku. A pak jsem zjistil, že dál to nejde. Za ním bych musel sestoupit do temnoty. Jeskyně, kam světlo nikdy nenalezlo cestu. Plná hlasů a nářků. Musel bych projít nejen temnotou, která je vně, ale i tou, která je vevnitř. Stínem, který leží uvnitř mě. Ztratil jsem naději...
Nechtělo se mi vracet a tak jsem skočil do průrvy. Letěl jsem dlouho. Dopadl jsem do vody. Byla tvrdá jak beton, zlomil jsem si snad všechny kosti, ale přežil jsem... bohužel. Ještě jsem se nějakou chvíli topil a pak mě voda vyplavila na břeh. Rok jsem měl bolesti tak ukrutné, že jsem nic jiného ani nevnímal." Přiklekla k němu, chytla ho za ruku a prosila: „Zkus to, zvládneš to!" V očích jí vyvstaly slzy. Usmál se a řekl: „Z rozervanou hrudí se nedá bojovat..." Pak zavřel oči a odvrátil hlavu. Tiše pravil: „Udělej dva kroky vzad, otoč se a na zemi najdeš způsob, jak mě vysvobodit... Udělal bych to sám, ale jsem zbabělec." Ačkoliv netušila, co by mohlo být tím vysvobozením, udělala jak řekl. A zůstala stát nad stříbrným koltem se šesti náboji. Nevěděla, kde se tam vzal, ale byl tam. „To nemůžu!" zajíkla se. „Musíš. Chceš-li mi pomoct, musíš!" Asi třicet minut bylo naprosté ticho. Těžké, husté ticho, které narušoval jen těžký sípot mladého muže, bojujícího s bolestí. Rozervaná hruď začala srůstat. Věděl, že to není na dlouho...
Dlouze si pohlédli do očí. Beze slov, a přesto rozuměli jeden druhém. Z výrazu bychom jí mohli odečíst zoufalství a strach. Jemu pak smíření a pevné rozhodnutí. Kývnul hlavou...
Lesem se rozlehl výstřel. Jedna kulka prošla hlavou. Druhá srdcem. Třetí to jistila... Jeho tělo se začalo měnit. Rychle sesychalo, maso odpadávalo a z několik okamžiků jen kostra zbyla. A i ta se za několik sekund změnila v prach. Prachu se chopil vítr, co se z ničeho nic zvedl...
Bez svého tvůrce nemohl vydržet ani okolní svět. Vypuklo zemětřesení a vše se začalo propadat někam do neznáma. Do nicoty. Stříbrná zbraň opustila zhrzenou, třesoucí se ruku. Dopadla na zem a zmizela.
A dívku stojící uprostřed mizícího ráje zaplavilo bílé světlo. Brzy si uvědomila, že stále sedí v místnosti. Vracela se zpět z jeho mysli. Jak jen se to, co se tam stalo, dotkne vnějšího světa. Bude teď muset znova budovat celý vnitřní svět. Snad se mu povede vybudovat podobný, ale tentokrát už bez té ohrady a bolesti... Otevřela oči. Neseděl naproti ní. Ležel na podlaze a z jeho těla tekla krev. Měl střelnou ránu v hlavě a v hrudi. A třetí, která to jistila... |
|
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
Slunce stanulo nejvýše, jak ten den mohlo. Nemělo moc síly, protože byla právě zima a krajinu halil sníh a chlad. Široširé pláně. Nikde ani strom, ani keř. Pohled v dál skýtal zas jen zemi pokrytou sněhem, který poklidně odpočíval. A nebe bylo čisté. Ani na severu, ani na jihu, západě nebo východě nebylo oblaku, který by svou lehkostí narušil čistotu oblohy. A tak se modré z nebe snoubilo se zlatým ze slunce a jejich dítětem byla krása klenby, co spočívala nad hlavami. Běloba sněhu násobila tu krásu a oči zůstávaly jen v němém úžasu.
Krajinou běží bílý kůň. Vznešený a hrdý. Má silné a hbité tělo a ladné pohyby. On neběží, on letí. Bílá hříva i ohon se vlní v proudu vzduchu vzniklým rychlým během. Není osedlaný, ale na jeho hřbetě sedí dívka. Má zlaté vlasy, spletené do dlouhého copu vlajícího za ní. A oči stejné, jako obloha. Oděna je v bílém. Volný šat za ní tvoří bílý prapor pohybující se ve větru. Rukama se lehce přidržuje hřívy. Kůň sám ví, kam jet a vypadá to, že ji na svém hřbetu nese zcela dobrovolně. Sníh pod kopyty se zdvihá v oblak, jenž se v záři slunce třpytí jako nejjemnější diamanty. A když se pak vrací zpět k zemi, jak dopadají jedna vločka na druhou, zvoní. Krásně zvoní, ale málokteré ucho je schopno to zvonění zaslechnout.
Kam běží? Kam vede jejich cesta? Nikdo neví. A asi ani ta dívka netuší, kam ji vezou běhy jejího čtyřnohého přítele. Však v tváři má vepsaný úsměv. Je šťastná a cítí se bezpečně. Myslí jí probíhají vzpomínky. Některé jsou krásné, jiné trpké. Ale všechny jsou vzácné. To si uvědomuje. Každý okamžik, který v životě prožila, každý jí obohatil. Buď přímo, anebo jen zvýšil štěstí z radosti tím, že ukázal neštěstí z bolesti. A teď je tady. Na hřbetě toho nejlepšího koně světa a téměř se rozplývá blahem.
Oddává se vůni ledu, nechává vzduch proudit kolem jejích rukou, slunce zářit do jejích očí a naslouchá dusotu koňských kopyt. Čtyři páry koňských nohou, rychle upalujících sněhem... Čtyři?! Se zjištěním, že není sama, otočila hlavu. A zřela koně černého jako noc. Černá kopyta, černá srst i hříva. Tělo silné a mocné. Byl osedlán, černé otěže a černé sedlo. A v sedle muž. Oděn v černém. Jen stříbrná spona spojovala černý plášť tvořící závoj tmy ještě daleko za ním. Měl snědou pleť a černé oči, ve kterých nebyla vidět zornice. Tak byly tmavé. Havraní vlasy měl k hlavě připoutané stříbrnou čelenkou, na níž byl zasazen diamant. Poté mu vlasy padaly k ramenům a nakonec přeběhly na záda, kde je sepjal stříbrný kroužek, do kterého byly vpleteny.
Nechtěla, aby jí dostihl... Vypadal tak temně a z očí mu prýštila zloba. Bála se, co by s ní bylo, kdyby ho nechala, aby jí dohnal. Sklonila se ke svému koni a do ucha mu tiše pošeptala: „Jeď, sic muž v černém na černém oři nás nesmí dojet!" A bělák v sobě našel sílu a tryskem vyrazil vpřed. Však i ten druhý se naklonil a řekl: „Teď, nebo nikdy, můj oddaný služebníku... nesmí nám uniknout!" A vraník zaržal a vystřelil jako šíp.
Dlouho se koně hnali pustinou. Ani jeden z nich však nebyl rychlejší. Dusot jejich kopyt zněl do dáli. A snaha dívky uniknout byla stejně mocná, jako snaha muže ji dostihnout. Opět sehnula hlavu, přivinula se k šíji běžícího koně a zašeptala: „Prosím..." A v hlase jí zazněla naléhavost a strach. Bělák se donutil k nejvyššímu výkonu. A ten černý už mu nemohl stačit. Vzdálenost mezi nimi rostla. Černý jezdec s naléhavým hlasem řekl svému oři: „Zazpívej píseň, která rozkazuje každému z vašeho druhu zastavit!" A vraník začal ržát. Však nebyl to obyčejný koňský hlas. I ucho člověka tam mohlo zaslechnout onu zvláštní kombinaci prosby, upřímného přání a pevného příkazu. A uši bílého se otočily směrem k té písní. A zpomalil.
„Co to děláš?" naříkala dívka, „nesmíš to dovolit!" Ale její přítel nedbal jejích nářků zvolnil krok a pak úplně zastavil. Naposledy ho pobídla. Nic. Cítila se zrazena. Nechápala nic. Pohlédla na blížící se oblak sněhu, který povstával od kopyt druhého koně. Smířila se. Přijala to. Slezla z koně a němě zůstala stát. Jezdec zastavil koně nedaleko od dní a seskočil do sněhu. Vytasil meč, který mu do té doby visel u pasu a rychlými kroky přišel až k ní. Hleděla do jeho očí a on hleděl do jejích. Pak pozdvihl meč...
Připravena přijmout svůj osud zavřela oči a čekal. Meč zasvištěl. Slyšela to. Také slyšela, jak se boří do sněhu. Otevřela oči. Meč byl zapíchnut do sněhu a jeho majitel klečel před ní, hlavu skloněnou k zemi a obě ruce na rukojeti. Čekala. Zvedl hlavu a pravil: „Nejváženější Paní, sama se proháníte nebezpečnou krajinou! Krajinou plnou zloby a záludných zbojníků a vrahů! Já Vás přijel varovat. Pokud přijmete mé pozvání, poskytnu Vám útočiště ve svém hradu." S bolestí v hlase odpověděla: „A pokud ho nepřijmu?" „Stejně Vás odvedu, protože pak budu vědět, že Vaše mysl je chorá! A to ospravedlní můj čin!" Vrhl na ní pohled plný odhodlání a u jeho pasu se zaleskly okovy. Stříbrné okovy. Pevné okovy.
Za chvíli byli oba zpět v sedle. Nasadil jejímu koni oprátku a za tu ho vedl do své říše. Už byla tma, když projížděli branami hlavního města velkého království. Světla pochodní a luceren jí dovolovala zřít smutek a skleslou náladu, která panovala všude. Obyvatelé, kteří ještě byli venku, stejně jako jejich pán šaceni v černém. Ale ti co jí spatřili, hned pookřáli, jako by jim vracela naději. Sledovala, jak si šuškají a na jejich smutných tvářích se objevuje něco jako úsměv.
Dorazili k hradu. Na jeho ochozech visely černé prapory. To už nevydržela: „Proč to všechno, Pane?" Beze slov projel branou slezl z koně a vybídl jí, aby učinila to samé. Poté jí vedl do hradu. „Kdysi tu byla radost a štěstí. Lidé byli veselí a všude byl dostatek. Já a moje královna jsme vládli spravedlivě. Cítil jsem k ní velkou lásku a to mě motivovalo... Ale pak jednoho dne jsem se probudil a ona nebyla vedle mě v naší loži. Zprvu jsem myslel, že se šla projít po ochozu, nebo něco posnídat. Dlouho se však nevracela a já počal cítit neklid. Pak mi služebná oznámila, že královnin kůň není ve stáji... O něco později mi jiný služebný řekl, že se svítáním odjela. Neřekla nic. Nic nevysvětlila. Odjela. A mě tu nechala.
Myslel jsem, že naše láska byla vzájemná, ale copak by mě opustila, kdyby mě milovala? A s jejím odchodem odešlo i štěstí z našeho kraje. Lid jí miloval a její ztráta je zasáhla. A jejich král? Propadl žalu a nebyl schopen dál spravedlivě vládnout. Nechal vyvěsit černé prapory a zahalil město do smutku. Jako kdyby zemřela... Já to stále nechápu! Měla vše, co jen může žena potřebovat..."
„Třeba neměla vše, králi. Možná jste ji jen svou láskou dusil." Tázavě na ni pohlédl a ona pokračovala: „Já Vám rozumím, tak moc jste ji miloval a opatroval. Jako ten nejkřehčí klenot světa. Byla Vám dobrou společnicí, když jste byl doma. Smála se. Ale co když jste odjel vstříc dobrodružství. Zatímco jste se svou družinou byli na výzvědách, na lovu, zatímco jste dlouhé týdny dobýval v boji proti barbarům ze severu svobodu pro své lidi, ona seděla doma a cítila se spoutaná. Uvězněná... neschopná a neužitečná. A tak se třeba mohlo stát, že ačkoliv Vás nadevše miluje, a já plně věřím, že ano, tak chtěla poznat něco jiného. Chtěla se rozjet vstříc nebezpečí, vstříc té svobodě, kterou má každý podaný. Chtěla vědět, jaké to je, když si člověk musí shánět obživu a hledat místo na nocleh. Chtěla cítit vítr hladící její tvář a slyšet vodopád vzdálené řeky. A přitom věděla, že byste byl proti. A tak se jednoho dne rozhodla, že vyjde bez Vašeho svolení."
Dlouze si jí prohlížel. Naslouchal jejím slovům. Měla pravdu. Spoutával jí. Ve snaze udělat pro ní to nejlepší jí uvrhl do vězení. Až jí nakonec ztratil. Poklekl před ní a plakal. Slzy dopadaly na dlažbu... „Vrátí se? Vrátí se ještě někdy?" „Nevím, králi, třeba se bojí, že svým odchodem ve Vašem srdci zažehla hněv. Má obavy, že nebudete mít pochopení pro její bláznivý čin. Bojí se, že až jí dostihnete, za to co udělala, jí necháte setnout hlavu." Plakal dál. Schoulil se na zem, čelo opřel o dlaždici. Při tom říkal se žalem v hlase: „Copak neví, že má láska k ní je větší nežli všechen hněv světe. Copak neví, že jí vždy odpustím?" Klekla si k němu: „A třeba nežádá odpuštění, ale pochopení." Zdvihl hlavu a zahleděl se jí do očí. A viděl v nich moudrost. A pak to pochopil. Pochopil, co se mu celou dobu snaží říct. A ona v hloubi srdce ucítila, že to chápe. A zatímco tam tak klečeli na zemi, položila mu ruku na tvář. „Tak pak ji nechte poznat, co se rozhodla poznat. A nebuďte ve smutku. Chovejte ji v srdci a vězte, že dělá to, co vždy chtěla. Je svobodná a volná. A jednou třeba zatouží po domově. Zatouží po tom, koho nikdy nepřestala milovat a vrátí se k Vám. Protože vy jste ten, koho miluje."
Král vstal a ji zvedl také. Pokýval hlavou, a pak jí políbil na čelo. Uklonil se jí a odešel. Vydala se ke svému koni. S lehkostí větru se na něj vyhoupla a pobídla ho k cvalu. A když branou města na svém věrném oři vyjížděla do nitra noci, v mysli se obrátila k opuštěnému muži, co stál na balkóně svého hradu a hleděl do nekonečna hvězd. „Já se k Vám vrátím, můj Pane..." |
|
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
|
Utíkal po schodech, které stoupaly vzhůru nekonečným tunelem. Na krátký okamžik se otočil, aby naposled zřel svět, z nějž právě utíkal. Svět plný nenávisti a zloby. Sobectví a smutku. Svět, kde peníze vládnou a láska je jen tichý sen snílků, který se neprobere k životu. A přátelství na tom světě je tak prchavé a nestálé. Jen co se nevidí, přátelství se rozplyne jak sněhová vločka v dlani. Unikne jako písek mezi prsty. Jeho oči se na chvíli semknuly v bolestné vzpomínce.. Ne, nestojí o tenhle svět. Poslední pohled a vydal se vzhůru po schodech.
Nevěděl, jak dlouho stoupal vstříc nekonečnu, ale pod tíhou únavy nemohl dál. Vyčerpaně se plazil vzhůru. S každým dalším schodem bylo jeho tělo těžší. Za několik okamžiků se zhroutil a zůstal ležet. Bez pohybu. Usnul tvrdým spánkem. Spánkem, jenž by nikdo nerozlišil od smrti.
Nebylo jasné, jak dlouho byl v bezvědomí. Otevřel oči a po chvíli zjistil, že už neleží na schodech v tunelu. Vlastně neležel nikde... Všude kolem něj byl podivný prostor. Prázdný, nijaký, ale přesto prostor. A nevěděl, kde je nahoře, kde dole, vlevo a vpravo. Ani jestli je světlo, nebo tma. A nešlo poznat, jestli leží na zemi, nebo jen volně poletuje. Prázdno ho obklopovalo. Uprostřed této prázdnoty propadl zoufalství. Nicotou se rozléhal pláč. Pláč zbědovalého, hladového a nešťastného uprchlíka, který opustil svět nenávisti v naději, že najde lepší. A místo toho se propadl do nekonečna, kde již navždy bude uvězněn...
Kdoví, kolik tam strávil času... Ale nejspíš to bylo jedno, protože čas tam, jak se zdálo, vůbec neplynul. Posledních pár dní jen nehybně ležel na zádech, oči do široka otevřené a přemýšlel. Dnes začal snít... Začal snít, jaké by to bylo, kdyby ta prázdnota nebyla prázdnotou, ale kdyby měla podlahu, strop a čtyři jasně ohraničené stěny. A pak spadl. Asi tak z výšky jednoho metru dopadl na zem. Na tváři překvapení a značné vyvedení z míry. Také rozčarování, protože každá změna je na místě jako je toto dobrá. Zjistil, že je na podlaze místnosti. Místnost má také strop a čtyři stěny barvy... nemohl určit barvu! Co kdyby byla bílá? Přímo před očima se to neurčito začalo měnit. Barva zvolna přecházela, až nakonec seděl v úplně bílé místnosti. Nemohl uvěřit... že by snad... to není možně!
Představil si na podlaze koberec... takový modrý, s kostkovaným vzorem. Na bílobílé podlaze nejprve zahlédl linie vzoru. Z plochy podobné plastovému povrchu pak začaly růst vlasy koberce, až nakonec utvořily přesně ten koberec, který se mu před chvílí vytvořil v představách! Zdvihl oči. Stačila trocha fantazie a ze stropu se vysunula zlatá tyč. Rostla a rozvětvila se do šesti ramen. Ramena se pak otočila v květnatém oblouku zpět nahoru a vykvetla rozsvícenými žárovkami. Pak už to šlo rychle. Zeď se rozestoupila a ve vzniklé díře se usadil krb. Na třech polínkách krátce nato vzplál oheň. Z koberce se vysunul kvádr. Zprvu měl stejný povrch jako koberec a základnu asi jeden krát jeden metr. Dva metry na výšku. Pak jako byste jej začali vyfukovat, se začal svrašťovat do tvaru velkého houpacího křesla. Stálo tam, houpací křeslo s kobercovým povrchem. Ale jen nakrátko, protože za pár chvil se vlasy koberce položily, protáhly a zvolna se změnili v letokruhy dřeva, z kterého mělo být křeslo vyrobeno.
Pokojík to byl útulný... Modrý koberec, zlatý lustr, krb, houpací křeslo... Co jen chybělo? Proč se mu zdála být místnost tak divná. Pak mu to došlo. A v tom okamžiku se ve zdi naproti objevila svislá rýha. Asi tak půl metru nad zemí a sahala až skoro ke stropu. Pak se rozestoupila a ohradila rámem. Nakonec středem spadla lišta, ta se znovu rozdělila a uprostřed se zablýskala zlatá klička. Mezi rámem se rozprostřelo vyleštěné sklo. Skrze sklo mohl vidět ven. A venku... prázdnota! To, co před chvílí vyplňovalo celý jeho svět, teď zlověstně číhalo venku. Však během několika chvil se všemi směry rozběhla vyprahlá země. Ta se pak začala zelenat, jak na jejím povrchu rašila tráva. Květiny rozprostíraly své květy vstříc... málem by zapomněl! A tak nad zemí se zatřpytily hvězdy. Jen krátce, protože pak vyšlo slunce a zalilo nebe modří a trávu zlatem.
Na mnoha místech v nekonečné zemi z trávy vyrašily stromy. Během několika sekund jich byly tisíce a úžasným tempem rostly před očima. Rozepjaly své mohutné koruny. V dálce se rovná zem zdvihla a utvořila vysoké pohoří, jehož vrcholky zakrátko posypal sníh. Jako by nějaká neviditelné ruka pocukrovala obrovský koláč. V horách pak vytryskly prameny. Jednotlivé pramínky se na skalách hledaly, potkávaly a pokračovaly spolu. Vznikly řeky a řeky utvořily jezera a pak pokračovaly dál. Do moře.
Na tváři stvořitele se zjevil úsměv. Pocítil neodkladnou touhu rozběhnout se po pláni. Přišel ke stěně a šáhl. Pod jeho rukou ze zdi vystoupla klika. Vzal za ní a otevřel obdélník, který se těsně před tím vydělil od ostatní hmoty. Vykročil a nadechl vzduch... vzduch... a za krátko už vanul lehký letní vánek a přinášel jeho smyslům vůni přírody. Otočil se, aby si prohlédl dům. Zděšeně zjistil, že vypadá nijak. Viděl prázdno... prázdno s dveřmi, kterými vyšel. A tak jeho dům nabyl tvaru. Ze země vyjely zdi, na které z nebe přistála střecha. Před vchodem se rozvinula předložka a pod okny vyrostl a vykvetl šípkový keř. Nakonec komín a dým, co stoupal z krbu.
Vydal se krajinou, procházel se pod stromy. Z dutin stromů vyletovali ptáci. Někteří dosedali na zem a měnili se v srny, lvy, jeleny, divočáky... zkrátka veškerou zvěř, kterou si jen dokázal vybavit. Lehl si pod jeden z mohutných buků, jeho listy i koruna se okamžitě změnily, jak z něj udělal dub. Tam spočinul a nechal představy a myšlenky plynout. A každá jeho představa se okamžitě odrazila v jeho světě.
A dny běžely. S každým dnem přibylo něco nového, něco krásného. A jemu začalo být smutno... Stýskalo se mu po ostatních lidech. Měl rád, když se vydal do společnosti a hovořil s ostatními. A tak se stalo, že nedaleko jeho chaloupky, uprostřed lesa vyrostla malá vesnička. Z několika laní potulujících se kolem se staly ženy a z jelenů muži. A začali žít svůj život, jako by tam žili od nepaměti. Nevložil do jejich srdcí ani střípek zla, takže když se za nimi vypravil, s radostí ho přijali a chovali se velmi pohostinně. On jim naslouchal. Nikterak se netrápili. Žili šťastně. Zůstal u nich mnoho měsíců.
Poté se vrátil do svého domu. Ačkoliv tam dlouho nebyl, přesto oheň nevyhasl. Vše bylo přesně tak, jak učinil. Ale co když to tak nebude věčně? Na jeho mysl padl stín strachu... Co když se stěny rozboří? Před očima se mu promítl obraz zničeného domu. Co když? V ten okamžik, co mu myslí proletěla zlá myšlenka, v ten samý okamžik se ve zdi domu objevila mohutná trhlina. Jako mor se rozbíhala všemi směry. A během několika chvil byl celý dům v ruinách. To ne! Co když se to samé stane i mému světu? A země se začala třást, jak se v ní od hor objevovali trhliny.
Bylo tak snadné tomu zabránit, jenže jeho mysl byla černá obavami. Strach mu zabraňoval představit si cokoliv pěkného. Dnes všechno viděl černě, a tak to taky bylo. A stromy vzplály plamenem a krajinou se šířila zkáza. Ptáci se snažili zachránit ve výšce, ale tam je smetla bouře. Zvěř prchala, ale smrt ji nakonec dostihla všude. A v té malé vesničce uprostřed lesa vypukla panika. Ženy křičely bolestí a muži zírali na tu zkázu se smrtelným strachem. Vichřice vylamovala ze země hořící stromy a ty svou vahou usmrcovaly lidi a zvěř. Za chvílí bylo všude peklo.
Jeden z lidí z vesnice uprchl. Došel k místu, které, jak se zdálo, nikdy neproběhlo myslí stvořitele, protože tam byla díra do prostoru. Nicota. Kdyby aspoň schody, pomyslel si. A byly tam. Viděl v tom záchranu z pekla, a tak se po nich vydal. Zvláštním tunelem, co vypadal nekonečně. Udělal pár kroků a naposledy se otočil zpět. A zřel svět zkázy, kde oheň tráví, co může a vichr odnáší chýše. Semkl víčka v bolestivé vzpomínce. Pak se rozeběhl tunelem.
A nikdo neví, jak dlouho šel,ale časem podlehl únavě a vyčerpaně zůstal ležet. A když se probral, zjistil, že už není v tunelu. Celý prostor byl vyplněn ničím... |
|
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
|
Daleko od lidí, tam, kam slunce nedosvítí a kde věčný chlad vládne, tam stál hrad. Ledový hrad. Jeho základy, stěny, podlahy i střechu, vše tvořil led. Křišťálový lesk odrážel svit hvězd a zářil již zdaleka. Na první pohled se zdálo, že je opuštěný, bez života. Ale stačilo se pozorně podívat a...
Měl ledové tělo. Hlavu z ledu, údy z ledu, srdce z ledu. Celého ho tvořil led. Celé dny, roky a snad i staletí trávil tím, že z okna svého hradu vyhlížel štěstí. Ale jako v těle i v duši měl chlad. Nebylo divu, nikdo nepřišel aby ho zahřál. A tak tam stál, průhledné ruce nataženy v naději, že je za ně někdo chytne. Čekal, bez pohnutí.
Jednoho dne vstoupila do hradu živá noha. Snad zbloudila, sešla ze své cesty. A snad sem přišla naschvál. Možná v tom byla zvědavost a možná ďábel. V očích nesla lásku a srdce měla teplé. To nebylo zvykem v krajině jako je tato. S očima navrch hlavy vstoupila hlavní branou. Černé vlasy jí volně splývaly kolem ramen. Kůži měla hebkou a oděna byla jen v lehký šat. Jen žár zevnitř jí udržoval naživu. Pozorně se rozhlížela kolem. Vyběhla po hlavních schodech. Elegantně a pomalu, aby neuklouzla. Bílý šat se jí natřásal a magicky se vlnil. Sukni si vpředu držela přizdviženou, aby si jí nepřišlápla. Lehkost jejích kroků by okouzlila každého. Myslela si, že je zde sama. Roztančila se. A zpívala si svou píseň pro dobrou náladu. Vypadala jako víla, když klouzala po ledové podlaze a tančila.
Pak ho spatřila. V tom okamžiku prudce zarazila svůj ladný pohyb a zůstala stát jako přikovaná. Ztichla a pozorovala ho, jak tam stojí s nataženýma rukama u okna. Věděla, že není zlý a proto se uvolnila. Pomalu se k němu blížila. Krůček po krůčku. Potom pohlédla do jeho očí. Usmála se. Byly z ledu. „Můj Pane, co tu tak sám?" Začala znovu tančit. Nejprve kolem něj ve velkých kruzích, ale za chvíli se již její šat otíral o tvář ledového krále. Unavila se. Zastavila se před ním. Zdvihla ruku a něžně se ho dotkla na víčka. Pohladila ho. „Tak sám... ledové srdce a nikdo kdo by ho zahřál!" Druhou ruku mu položila na hruď. „Nebije" Pak ho objala a políbila na rty. Usmála se, otočila a odběhla pryč. Seběhla schody a vyběhla branou. Naposled se otočila a pohlédla do okna. Stál tam, bez pohybu. Zamávala mu a poslala mu vzduchem polibek. Pak se otočila a za několik okamžiků zmizela v mlze.
A pak z oka ledového krále ukápla slza. Polibek a obětí rozehřáli led a ten zkřehl. Nejprve ukápla slza a pak se na jeho hrudi objevila puklina... srdce rozehřáté žárem z jejího nitra prasklo. A od té doby tam dál stojí a vyhlíží ven z okna. Má ledové tělo. Ledovou hlavu, údy i zlomené srdce. |
|
| | << Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Následující > Konec >>
| | Výsledky 73 - 81 z 85 |
|
 |
 |
 |
 |
|
|
V dubovém Háji 
