|
 |
 |
 |
 |
V dubovém Háji
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
|
Předstoupil před zrcadlo a hleděl si z očí do očí. Nevěřil tomu, co mu ukazovalo zrcadlo. Nevěřil, že obraz, který vidí, ke skutečně jím. Nechtěl si připustit, že by to došlo až tak daleko. Ta podoba skoro hraničící se ztělesněním nenávisti a zloby. Skoro začal litovat, že se kdy vůbec nechal přemluvit k pohledu do tohoto neobyčejného kusu nevědomí. Do zrcadla duše. Ano. Neodrážela se v něm podoba fyzická. Namísto toho ukazovalo vnitřek, ten, co ho nikdo nemůže vidět... A ten vnitřek, ač jeho vlastní, ač on sám, ten se mu hnusil nadevše. Křik a pláč, něčí zášť to je on, moci hon její část, každý zvlášť zranil jsem, tak pardon. Obrazy se rýsují z nekonečna vlastního podvědomí. Brodí se kalem, jenž jeho skutky stvořily a na cestu mu svítí tak málo světla, co stejně silné, jako dobro v něm. Zvláštní, že soustavou optických čoček pokrytectví byl schopen z umírajícího světýlka učinit téměř slunce. To vše však z čisté lásky. Z lásky k sobě samému. Měl se tak rád, že nedopřál jiným kousek své lásky. Už mu jí prostě nezbývalo. Všechnu ji spotřeboval pro sebe... A dívky, co milovaly jeho? Využil je, vysál, odkopl a zahodil. Jednu dohnal k šílenství a ta druhá si vzala život. V dopise napsala, že je to kvůli strachu z budoucnosti, ale byla to minulost, co jí přeřezala žíly. Ta šílená se mezitím snažila najít sama sebe, což se jí nakonec i povedlo. Jenže se našla víckrát. Dokonce až mockrát. A tak skončila v léčebně. A nikdo neví, jak to s ní dopadne... A on sám sebe, nikdy tebe až za hrob se miloval modrý nebe, chlad co zebe nesplnil co sliboval. Pak jednou potkal dívku, která snad by mu i stála za to se trochu obětovat. Uskromnit a pustit jí do svého srdce. Jenže ta holka byla démon a přivedla ho na scestí omamných látek. Celé dny spolu strávili v jiných dimenzích, poletujíc na křídlech LSD, sem tam relaxovali pod plachtou heroinu a někdy třeštili povzbuzeni perníčkem. Svůj život trávili na ulici, protože rodiče se pod tíhou skutečnosti zhroutili a hlavou si prohnali tolik alkoholu, že v kómatu opustili tento svět. Oni pak společně rozprodali, co se dalo, aby se mohli oddávat slastem. Chlast, drogy. Když démon dokončil svou práci, nechal ho být a šel si najít zase někoho jiného. A tak to začal střídat. Nebylo noci, kdyby uléhal se stejnou dívkou. A nebylo rána, kdyby se probouzel s tou co uléhal. Opatrnosti není nikdy dost... Tápe tmou, hodinou sám a sám, povídám noru svou, rodinou opustil, tak ho proklínám. A pak se jednou nepohodl s dealerem. Nejprve z toho byla jen rvačka, ale pak se najednou začalo střílet. A nebyl to on, kdo by krvácel. Tenkrát rozstřílel na kousky asi devět lidí... Už nebylo co prodávat, a tak se po večer bavil návštěvami starých babiček, které už neměly nikoho. A nikdo už je taky ani nikdy neviděl. Ten rok přibylo v zemi tolik mrtvých stařenek. Víc, než by bylo zemřelo přirozenou smrtí. Jenže on potřeboval víc, než jen pár tisíc, který měly báby v polici. A tak jednou vzal za ruku holčičku, ne víc než pětiletou, a odvedl jí do svého doupěte. A poslal rodičům dopis, že se o jejich holčičku nemusí bát, když mu pošlou pár peněz. Fakt jen pár, ne víc než pět set tisíc. Když mu ty peníze fakt dali, lítal zrovna v drogách, ale holčičku nakonec přeci jen vrátil. Když spatřili její modrá očička, rozplakali se. Asi dojetím, nebo co. Tělíčko dorazilo hned příštím vlakem... Krutý vrah, žádný strach příště je na vás řada změň se v prach, přijde krach hlavička od tělíčka padá. A tak se stalo denní rutinou, že po rukách mu tekla krev. Snad ani neuměl počítat do tolika, aby spočítal, kolik lidí poslal na onen svět. A přišel ten den. Den, kdy měl nahlédnout do zrcadla... Stalo se to během okamžiku. Zase lítal v drogách a tak si ani nevšiml auta, co na něj tak urputně skřípalo brzdami... krev zalila chodník. A v okamžiku, kdy ztratil pojetí o světě, otevřelo se před ním zrcadlo. A on teď do něj civí a nevěří, co vidí. Jeho srdce plní smutek a výčitky. Kdo za to může? Co se to z něj stalo? Ne, to není přeci on! Jsou to jen lži a pomluvy, on je dobrý a čestný, jenom má v životě smůlu. Pěstí udeřil do zrcadlové plochy a to se roztříštilo na milion kusů. Jak pozoroval tříští se obraz, jeho duše se společně s ním roztříštila na miliony kusů, Nezbylo nic, co by mohlo být souzeno... tak přeci byl na konec spasen. |
|
|
Napsal Theodor
|
|
Sobota, 09 říjen 2004 |
Tak
a teď co? Mám to ale nelehký úkol! Vůbec jsem byl osudem vybrán k zajímavé
činnosti. Hned jak jsem vznikl z nejtemnější podstaty vesmírného zákoutí,
oblékli mě do černé kápě a do ruky mi vrazili kosu. Pak mě vykopli z nekonečna
a poslali na svět, abych sekal stříbrné nitě. Víte jaké... ty co spojují
ducha s tělem, dokud jste ještě na živu. Zprvu byli lidi moudří a poctiví
a věděli, kdy jít. Sami překousli niť, když jim došlo, že už je čas. Ale
pak nějak chtěli žít déle, nebo co, a já dostal svou práci. Není to žádná
sranda, to vám teda povím, ale uživit se s tím dá. Beru dvacet kvant energetického
posunu za niť. Speciální příplatky po nehodách, kdy je třeba máchat dvojnásob
rychle, aby netrpěli příliš dlouho. Jo a taky zvláštní bonusy za ty, co
mají příliš velkou vůli žít. To abych pak vždycky brousil kosu. A někdy
musím dělat i přes čas. Teda, ne že bych měl někdy volno, dělám 48 hodin
denně, ale někdy je to ještě horší. To pak nestíhám dokonce i když pro
mě čas vůbec neplyne. Jako příklad uvedu pád atomové pumy. Tam mi nastala
zajímavá situace, kdy jsem v podstatě neměl ty nebohý dušičky od čeho odsekávat.
Rozumějte, když spálí čarodějnici, odseknete ji od uhlu. Ale když se najednou
vypaří deset tisíc lidí, to je pak tvrdý oříšek i pro mě. Jak jsem to vyřešil?
Jak bych to jenom... zkrátka nevyřešil, a ty lidičky tam visí dodnes jako
balónky. Mně to nevyčítejte! Já za to přece nemůžu!
Dneska mám na svém pracovním listě jednoho mladíka. A to je právě ten problém...
Ještě před čtrnácti dny si strašně moc přál umřít. Byl nešťastný. To víte,
ženský... Žádost přišla na úřad pro změnu osudu, kde ji přezkoumali orgány
k tomu určené. Jenže osud je osud a jeho změna není jen tak. A když už
někdo jednou rozhodne změnit osud, v žádném případě to nejde vzít zpět.
I kdybyste se třeba rozkrájeli na milion kusů. Potíž spočívá v tom, že
než žádost prošla celou byrokratickou mašinérií, mladík našel nové štěstí.
Jeho vůle žít jaksi nikdy nebyla větší. A já ho mám, bohužel, na seznamu
pod kolonkou SPĚCHÁ.
Když je tak vidím spolu, napadá mě, jestli bych se neměl vzepřít osudu
a odmítnout ho vzít na druhou stranu.Jenže to bych taky mohl přijít o místo.
A to se v dnešních dobách těžko hledá. Archandělé jsou už dávno rozebraní
a vlivem naší nesmrtelnosti je dost zbytečný doufat, že by se nějaký místo
uvolnilo. Jasně, občas je nějaký vyhnán, protože se třeba zamiluje, nebo
odmítne být božím hněvem. Ale na pozici archandělů se obvykle tlačí víc
bytostí než na psychologii v Praze. Uznávám, je to celkem lukrativní povolání.
Vyfasujete křídla a meč a jen si tak létáte. Navíc kam přilétnete, všude
vás vítají a jste... zkrátka boží. To kam přijde smrt, hned ji zaříkávají
a ženou pryč. Tuhle jsem dostal po palici nějakým snopkem bylin... Bábu jsem
vzal, ale ještě měsíc mě bolela hlava a šeredně jsem páchl, že jsem se
až styděl, když jsem vyprošťoval Dianu z toho auta. Hm, asi bych fakt měl
dát výpověď. Třeba bych to mohl zkusit jako ochránce... jenže co si tím pomohu.
Přijde nový adept, horlivě popadne kosu a stejně ho skolí. A já se ocitnu
na dlažbě a nebudu mít co do zobáku. To tak! Ale když on vypadá tak šťastně...
Úřad pro aktivní výkon osudu už poslal svoje lidi, aby odklonili ten autobus
plný lidí z cesty. To aby se v daném okamžiku nacházel na úplně stejném
místě, jako ten inkriminovaný mladík. Pak, až bude sténat v bolestech pod
koly, přijde moje chvíle a jediným švihem ho mám odvést pryč. Kdybych ho
tam nechal, tak by sice trpěl, ale lékaři by ho z toho nakonec dostali.
A on by mohl dál žít: Ale jak žít, když kniha osudu byla přepsána a o něm
se už v ní dál nepíše?
Jako každý člen naší organizace mám právo kdykoliv do knihy osudu nahlédnout.
Stačí si jen pomyslet... a je tu. Listuji. Kde to jen... á tady. 15:36 smrt
a přechod do poslední soudní síně k vahám spravedlnosti. Po zařazení do
správného posmrtného oddělení započít přípravu k recyklaci. Další inkarnace
bude přidělena na základě spáchaných hříchů a případném dobrém chování
při očistci... a tak dále a tak dále... zkrátka osud je jednou napsaný, zlatý
na modrým, tak to nejde změnit. Proč jen ten vůl posílal tu žádost. Protože
je mladý a vůbec neví, že každá myšlenka, každé přání je slyšeno a hodnoceno
a někdy, a to velmi zřídka, i vyslyšeno. Takže já už musím jít, protože
ze zatáčky se právě řítí autobus. Chudák ho ještě nevidí, protože myslí
na tu svojí princeznu. Řidič by ho byl zaregistroval, jenže lidi z úřadu
mu zastírají zrak. Jiní se připravují chránit ty, co dnes zemřít nemají.
Škoda, že to nemůžete vidět, ten pohled stojí za to. Andělé strážníci rozevírají
křídla kolem těch co mají být ušetřeni, zatímco jiní odhalují citlivá místa
těch, co mají umřít. Jeden z nich mi dává signál, že se mám připravit.
Na důkaz mé připravenosti jim v pozdravení zablýskám kosou
Otáčím hlavu ke šťastnému páru. Za ní se už připravuje jeden z ochránců,
aby ji vyrazil z ruky tašku, ona se pro ní sehne, on udělá pět kroků navíc...
a prásk! Ona živá, z něho placka. Ti hoši od osudu to mají sakra dobře
vymyšlený. Ale oni chtějí být spolu... V hlavě se mi rodí nápad. Nesmím dopustit,
aby byli rozděleni, když se konečně našli. Hbitě se vymršťuji jejich směrem...
Anděl se připravuje vyrazit jí tašku z ruky. Já však chytám jeho paži.
Zabraňuji mu v jeho úkolu. Vrhá na mě zoufalý pohled. Zornice jeho modrých
očí se ve smrtelném překvapení rozšiřují a já tak mohu vidět svou tvař
jako odraz v té modři. Pohledem se mi snaží ptát, co dělám. Snaží se mě
přesvědčit, abych toho nechal. Já jen kroutím hlavou na znamení, že s tím
už nic neudělá. No a pak se to seběhlo v celku rychle. Na poslední chvíli
andělé odkryli řidiči oči a ten začal troubit. Mladý pár to polekalo a
strnule a v šoku zůstali stát jako přikování. Brzdy skřípějí, když autobus
drtí dvojí sadu křehkých kostí. Ve svitu slunce blýskne se má kosa. Poprvé.
Podruhé. A navěky budou spolu.
Vidím, jak se sbíhají andělé, vrhají na mě zlostné pohledy a někteří z
nich narychlo přepisují knihu osudu. A já jsem šťastný, protože jsem dnes
splnil plán na 110 procent. Myslíte, že dostanu přidáno? |
|
Celý článek...
|
|
|
Napsal Theodor
|
|
Středa, 06 říjen 2004 |
Ten úplně nejpovrchnější pohled na memetiku.
Tak si takhle jednou brouzdám po webu a na serveru (na nějž jsem si vypěstoval psychickou závislost) www.scienceworld.cz jsem narazil na problematiku memů. Podle jejích zastánců (mezi který se možná časem zařadím; zatím je to ve fázi shromažďování informací a praktických výzkumů), by teorie memetiky doplnila genetiky. Ostatně už název memetika je jakousi parafrází právě na genetiku.
O co vlastně jde? Evoluční teorie a zarputilí zastánci genetiky (rozuměj: ti, kteří tvrdí, že vše je podmíněno geny, tedy i pro každý vzorec lidského chování je někde ve struktuře DNA příslušný gen) narážejí ve svém pohledu na svět na jisté nesnáze. Krátké shrnutí: každý nově vzniklý gen se šíří pouze tehdy, zvýhodňuje-li rozmnožovací schopnost svého nositele (např. dinosauři, kteří získaly křídla, unikali snáze dravcům a tudíž žili déle a tím se víc množili). Gen se šíří tak dlouho, až v populaci naprosto převládne a stane se poté součástí genofondu daného druhu.
Jenže: vezmeme-li v úvahu teorii, že každé chování je podmíněné genem, pak zákonitě narazíme na několik malých (ale ne nevýznamných) problémů. Jedním z nich je (jak uvádí scienceworld) třeba sebevražda. Je vcelku pochopitelné, že člověk si sebevraždou své geny příliš nepodpoří, proto by gen podmiňující sebevraždu měl rychle vymizet. Nebo třeba celibát. Taktéž žití v celibátu nikterak geny nerozšiřuje. Co s tím?
A tak vznikla memetika. Pavěda? Podle některých ano, jiní jí věří. Definuje nový pojem „mem". Nejedná se o nic, co by se předávalo pomocí molekul DNA, nebo jakoukoliv jinou chemickou cestou, ale jde vlastně o informaci, která se sama šíří a rozmnožuje. Asi nejlépe lze přirovnat mem k počítačovému viru.
Co je a není memem? Je to stejné jako otázka co je a není genem. Za gen můžete považovat celý znak (třeba modré oči), nebo jen úsek DNA podmiňující jeden enzym (tedy jeden krůček k modrým očím). Takže pojem gen je vlastně možno chápat dost všeobecně a stejně je to i s memy. Příkladem by mohl být vtip. Slyšíte ho (šíření) a navíc máte touhu ho vyprávět dál (rozmnožování). Příkladem velkého memu pak může být třeba náboženství (skládající se z víry v posmrtný život + víra ve vyšší moc + mnoho dalších drobných memů).
Zatím vám nepodám větší a širší pohled do oblasti memetiky, protože je to teprve krátká doba, co se o ní zajímám, ale časem (a doufám, že za vašeho přispění) ji tady snad rozvedu víc.
Zdroj: www.scienceworld.cz
|
|
Aktualizováno ( Neděle, 06 březen 2005 )
|
|
Celý článek...
|
|
|
Napsal Theodor
|
|
Středa, 06 říjen 2004 |
Nocí jde smuteční průvod, jehož jsem hlavním organizátorem. Tichá kapela vytrubuje umíráček, aby všichni v okolí věděli, že tudy jdu já s nebožkou. Mým cílem je najít co nejkratší cestu k hřbitovu a uvrhnout rakev do nejhlubšího hrobu a zaházet ji milionem tun hlíny, aby nehrozilo, že se jako nemrtvá vrátí zpět a znovu mě začne sužovat. Jak tak tiše kráčím, přemýšlím co hezkého mi přinesla. Uvažuji o těch chvílích, kdy mě vynášela až do oblak, kdy jsem byl šťastný... Opravdu to byly pěkné dny, to musím uznat. Tak třeba jednou, když se vzbudila. Den byl tehdy krásný a teplý. Možná, že nebyl, vím jen, že mi tak připadal A ona se ten den probudila a naplnila mě zvláštním pocitem, že nic není ztracené. A řeknu vám, že tenhle pocit mě vymrštil vysoko do oblak. Fakt jsem měl dojem, že nestojím na zemi. Srdce div se mi nerozskočilo radostí. Rýsoval jsem si tehdy svou budoucnost a vše vypadalo tak jasně. A pak jsem si namlel... Pád to byl těžký a rány, které způsobil se ještě dlouho hojily. Krváceli a s každou kapkou čiré krve zůstávalo v těle míň a míň životní síly. Řeknu vám, tehdy jsem málem vykrvácel! Už ani nevím, jak jsem to dokázal, ale nakonec se mi povedlo se vzchopit. Zacelit otevřená zranění (i když jizvy pochopitelně zůstaly a ještě teď se na mě zlostně šklebí, když se na ten čas pokouším vzpomínat). Tehdy jsem se jí pokusil poprvé zabít. Vzal jsem jí pod krkem a přitlačil. Pozoroval jsem ji, jak se zmítá v pocitech beznaděje. Jak zmírá a zhasíná. Třásla se, protože její vůle žít byla moc velká. Slábla. A já byl pevně rozhodnut dokončit započaté dílo. Ne, nesměl jsem dovolit, abych její příčinou opět dopadl na svá, už tak zjizvená, ústa. A pak jsem si uvědomil, že společně s ní zabíjím i sebe. Ona je mnou, já jsem jí. Bez ní nejde žít. Najednou jsem si nebyl tolik jist správností svého počínání. Jako by její smrt znamenala i smrt pro mě. Mohl bych vůbec dál žít s vědomím, že jsem ji zabil? Můj stisk polevoval. Ona to už ani nevnímala, protože byla napůl mrtvá. Jenže jak předejít, aby mě znovu zranila a zároveň jí nezabít? A tak jsem ji odhodil o kus dál. Ležela tam, bezvládná, nehybná. Já vzal těsnou klec a zamkl jí do ní. A kolem klece vybudoval jsem tlusté zdi z cihel. Nechal jsem jen průduchy, kterými mohla dýchat, a které sloužili také k podávání potravy. Ano, nechal jsem jí tehdy žít. Omezil jsem však její sílu, protože jsem pečlivě vybíral, čím jí budu živit, aby příliš nenarostla. A nastaly relativně klidné chvíle. Všechno bylo v pohodě, když mi bylo smutno, podíval jsem se na vězení a řekl jsem si: „Je tam!" Občas namítala, že by jako chtěla ven a tak. Ale já věděl, že jí nesmím pustit. Kdykoli se pokusila mě přemluvit, abych jí pustil, přiškrtil jsem přísun potravy a ona zmlkla. Postupně to vzdávala a mlčky čekala, co dostane a čekala, až jí dovolím, něco říct. Ovládl jsem jí. Konečně! A pak jsem si přivedl jinou. Novou! A to rozzuřilo starou. Ani nevím, kde se v ní najednou vzalo tolik síly. Začala bušit do stěn klece a volat. Já byl pochopitelně odhodlán ignorovat její kecy, ale abych pravdu řekl, lezlo mi to na nervy. Neustále na sebe upozorňovala. Dávala o sobě vědět. Chvíli nadávala, chvíli prosila, chvíli plakala. Žal její se jen těžko opomíjel. Nemohla ho opominout ani ta nová, a tak se rozhodla mě opustit. Byla sice volná, dovolil bych jí vše, ale nebyla silnější, než ta stará. A poznala to. A tak prostě šla. Vědoma své výhry, ta v kleci nabyla neuvěřitelné energie a já sledoval, jak se ze zdi začíná sypat suť. V ohradě z cihel se objevovaly praskliny. Odhodlán zatrhnout jí tipec vzal jsem zednické náčiní a znova látal díry, které utvořila. Bohužel novými děrami se jí dostávalo stále více potravy a vzduchu. Sílila a já měl co dělat, abych jí udržel zamčenou. Den co den jsem trávil víc a víc času, abych opevňoval hradby. A ona sílila a sílila. Nešlo to zastavit. Přišli přátelé a radili zcestné rady. Prý abych ji dál nevěznil, pustil ji ven. Že prý mě už nezraní. V slzách jsem upustil cihlu... Výbuch! Zídka se rozlétla do všech stran. Ocelová klec skřípala, jak ji trhala. A pak tam stála. V plné své síle a nádheře. Její tělo neneslo ani stopy po strádání, které jsem jí způsobil. Vykročila ke mně a zahřála mé srdce. Zase mě vynesla až do oblak. Zase jsem se cítil svůj. Cítil jsem štěstí, které mohlo přijít. V posledních čtrnácti dnech vedla mé kroky. Vedla mě k vysněnému cíli. Šel jsem tudy, kudy radila a ve skrytu duše jsem se obával pádu. Ona neměla pochybnosti, živena názory mých blízkých. Dala mi křídla. V noci jsem kvůli ní nemohl spát a spřádal jsem plány, jak dojít ke štěstí. Uléhal jsem s ní, budil jsem se s ní. Občas sice neměla náladu, ale nakonec mi vždy dodala sílu. Jednou si zase takhle letím. Vysoko v oblacích, jak to mám v oblibě. A můj vnitřní hlas mi říká: „Drž se raději při zemi, protože čeká tě pád!" Šel jsem to probrat s přáteli a oni na to, že jsem hloupý, že pád se konat nebude, jen sedmé nebe... Tak dlouho do mě hučeli, až jsem jim raději přitakal. Však důvěra ve vnitřní hlas je silná a proto jsem se už nevzdaloval tak daleko od povrchu. Na ní jsem viděl rozpaky. No, a pak ustřihla mi křídla! Vlivem své intuice jsem zrovna nebyl daleko od země a tak jsem si jen prorazil srdce ostrým hrotem. Ihned začalo krvácet... A já se rozhodl, že tentokrát už jí šanci nedám. Vzal jsem ten hrot, co mi prorazil srdce a rozběhl se k ní. Ještě se to pokusila nějak okomentovat. Už si ani nepamatuji, co namítala. Něco o času a trpělivosti. Jenže já už neposlouchal. Už nikdy víc... Přiběhl jsem až k ní a probodl jí. Žádná zeď, žádná klec. Její bílé šaty v okamžiku vykvetly rudým květem. Vykvetly v místě, kde se do ní zanořil hrot. Nevěřila zprvu. Nechtěla chápat, že jsem to udělal. Vrhla na mě svůj pohled plný zoufalství. Bez citu jsem pozoroval, jak její oči skelní, když uniká z ní život. Pomalu jsem jí pouštěl. Lehce se svezla na zem. Zůstala bez pohybu... A teď ji nesu v rakvi. Chci konečně jí pohřbít, abych už od ní měl navěky pokoj. Aby zase neodehnala tu novou, kterou si třeba přivedu. Chtěli byste vědět, koho jsem to zabil? Kdo leží teď v rakvi a koho chci pohřbít tak hluboko? Opravdu to chcete vědět? Dobrá. Já zabil jednou provždy svou Naději! Už nikdy nezjizví znovu mou duši. Nikdy... |
|
Aktualizováno ( Čtvrtek, 07 říjen 2004 )
|
|
| << Začátek < Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Následující > Konec >>
| | Výsledky 82 - 85 z 85 |
|
 |
 |
 |
 |
|
|