X-Hrad je nekomerční internetový e-zin, prezentující názory, tvorbu a zájmy skupiny nadšenců, kteří jej tvoří ve volném čase. Prozkoumejte jej a snad se vám některé z povídek, básniček, recenzí či článků zalíbí natolik, že do Hradu budete chodit častěji. Rádi vás tu uvidíme pravidelně :o). Děláme Hrad pro své potěšení a hlavně pro vás. Pokud jste se zaregistrovali, můžete psát do diskuzního fóra, nebo posílat privátní zprávy všem ostatním obyvatelům - v osobním menu položka PMS. Kdo se chce stát autorem a mít možnost psát články, může napsat na xhrad@xhrad.cz.
Stál zde vždy. Byl zde dříve než cokoliv jiného. Bude zde i když my nebudeme. Jak praví legenda, tam mezi světy kde čas není, tam stojí HRAD. Stopy v Hradu zanechali mnozí známí i neznámí, lovci i lovení, záhadní i méně tajemní. V krbu oheň stále hoří. V hodovní síni služební stíny pohoštění tvoří. Tak poutníku ať přivádí Tě cokoliv, vejdi mezi nás a ochutnej z tajemství Hradu. Ochutnej z příběhů, nasaj vůni dálek a přičichni k dobrodružství.
Fantazie je prostředníkem k nekonečnosti. SÖREN KIERKEGAARD
Citát
ALBERT EINSTEIN proslov s názvem: Moje krédo (1932)
Nejkrásnější a nejhlubší pocit jaký může člověk zažít je poznat
tajemno. To je základním principem náboženství, stejně tak jako
veškerého seriózního úsilí v umění a ve vědě. Ten, kdo tento pocit
nikdy nezakusil mi připadá pokud né mrtvý, pak přinejmenším slepý.
Znamená to pociťovat, že za vším co lze zažít je cosi, co naše mysl
není schopna zachytit a jehož krásu a subtilnost vnímáme jen nepřímo.
To je víra, v tom smyslu jsem tedy věřící, stačí mi, když mohu žasnout
nad těmito tajemstvími a pokorně se pokoušet postihnout svou myslí
pouhý obraz vznešené stavby všeho, co existuje.
Pokud hledáte nějaký předmět do své sbírky, nebo chcete mít čajovou konvici jako samuraj, svítilnu, kimono, dřevěnou panenku kokeši, či cokoli jiného co jste jen někde viděli či o tom jen sníte, stačí navštívit tento nejen inetový obchůdek a určitě si vyberete. Co nemají na skladě a v nabídce se dá dle přání objednat. Zboží je z Japonska a je spíše antique, ale lze míti i novodobé.
Bol raz jeden uterák. Zelený, mäkučký, s pruhmi drobných kvietkov na obrube. Trónil si v kúpeľni na vešiaku, sušil ruky celej rodiny. Už ich poznal. Otcove boli veľké a upracované, tvrdé a občas trochu drsné. Mamine ruky boli jemné a dotýkali sa vecí nežne a opatrne. Chlapčekove rúčky boli maličké a najšpinavšie zo všetkých. Hlavne, keď sa vrátil z pieskoviska, alebo keď pomáhal otcovi v záhrade, alebo opravovať auto. Vtedy bol uterák veľmi rád, keď ho mamička zobrala, strčila do práčky a riadne spolu s ostatnými ručníkmi vyzvŕtala v horúcej vode, perlivej pene pracieho prášku a napokon vykúpala v nádhernej vôni... A úplne najradšej sa presúšal na slniečku. Sálalo z neho príjemné teplo, vetrík previeval, skrátka – bola to pohoda nad pohodu... V takých chvíľach si uteráčik sníval:
,,Tehdy začal můj příběh, nebo můj konec ? Sám nevím, jediné na co si pamatuji je, že jsem se zřejmě tehdy vydal špatnou cestou, někdo mi snad poradil ten směr a byl tvůrcem mé budoucnosti, mé největší a zřejmě i poslední velké bitvy, která mne nyní čeká.
Toto je tedy příběh, který jsem prožil a nyní nevím co bude dál, ale začnu od začátku. Snad bude varováním pro příští nebo návod pro jiné, jak ztratit duši …‘‘
